Headliner

Prezidentské trachtace, omyly a trapasy

Rubrika: Editorial

Autor: Vojtěch Lindaur

Tak tedy prezidentské vydání Tří veteránů. Ačkoli proč ne: volby v Americe na spadnutí, vzpomínka na nedožité jubileum Václava Havla. O tom všem se dočtete uvnitř čísla. Já to zprubnu poněkud osobněji.
Pan učitel Josef Vítek, takto předseda Svazu esperantistů, zahajoval své hodiny zpěvu tak, že z promítací kabiny pustil němý záznam triumfálního příjezdu T. G. Masaryka na Pražský hrad. Pak opatrně vyňal z futrálu skřipky, pod krkem si je podložil kapesníkem a zapěl prezidentovu milovanou Ach, synku, synku. Stejně obřadně pak otevřel kufříkový gramofon a připravil přenosku. Stejným hlasem, jakým vyprávěl o Dvořákovi či Sukovi, pronesl krátkou biografii beatové skupiny Rolling Stones, kterou mu poslal
jeho syn studující v Dijonu. Dal kolovat barevnou obálku drsně se tvářících vlasatců. Přenoska klesla a ve mně cosi zaklokotalo. Píseň se jmenovala Satisfaction a já cítil nejen uspokojení, ale i jakýsi prazvláštní pocit, který bych dnes přesněji formuloval: Slyším svou hymnu! Rok šestašedesát. Další setkávání s hudbou, v nichž hráli role prezidenti, už tak zábavná nebyla. Třeba Ludvík Svoboda. Nazkoušeli jsme tehdy s několika spolužáky z gymnázia jakousi (jistě velmi naivní) scénickou podobu rockové opery Tommy od The Who. Den před premiérou generál Svoboda zemřel a bylo po ptákách. Nikdy ale nezapomenu na děvčata, která, do sebe zavěšená, chodila po školních chodbách a zpívala: See Mee, Feel Me. Hezké a z dnešního pohledu dojemné. S Gustávem Husákem se mi vybavuje jedna všeobecně
známá trapnost. Když zkraje sedmdesátých let Husák ještě nebyl (ale jako by byl) prezidentem, vzkázal přes obrazovku Karlu Gottovi, který mínil zůstat v Západním Německu, něco ve smyslu „něch si tam spieva, tuná nikomu chýbať něbudě“. Teprve až na přímluvu manželky kohosi z politbyra ÚV KSSS povolil návrat výměnou za trvalou výjezdní doložku pro Zlatého slavíka. Ten pak taky v televizi zapěl variace na Moji vlast a míra studu mocně přetékala ze sudu. Když to pšouklo, bylo rázem všechno jinak. Václav Havel, který do té doby miloval především tuzemský underground, se ještě v předprezidentském období stal bedňákem Joan Baez, už ve funkci hlavy státu chtěl jmenovat Franka Zappu naším kulturním vyslancem v Americe. Rozhovor s Havlem přijel do Prahy udělat Lou Reed a pan Václav ho laskavým násilím donutil k improvizovanému koncertu, povečeřel s Paulem Simonem, který hrál na Staroměstském náměstí u příležitosti prvních svobodných voleb, a krom jiného V. H. způsobil, že ti vlasatí hoši z výše zmíněného obalu Satisfaction, pravda už trochu ve věku, byli v prezidentských
apartmá jako doma a nakonec rozžehli osvětlení nad Pražským hradem, které pořídili ve vlastní režii. Tohle jsou onačí paradoxy než ty páně sládka, že. Málem bych zapomněl ještě na jednoho prezidenta…, tedy ocitovat Bohumila Hrabala ze Skřivánků na niti: „Tonda (Antonín Zápotocký) chodil
s mým tátou k Ceckovi hrát na heligonku.“ Nejspíš jinačí nápěvy než do saxofonu dul Bill Clinton u Tygra a pan Václav se u toho pyšně šklebil.