Headliner

Zakopal jsem tomahawk

Rubrika: Editorial

Autor: Vojtěch Lindaur

Zkraje si pomohu variací na verš básníka a výtvarníka Jiřího Koláře: „Je podzim a prapodivný neklid na mne pad.“ Ta dávná slova jsou tříštivě vyšitá v podzimním víru roku 2016. Světové celebrace střídají ty zdejší, výročí se kulatí: tu ten či onen, až z toho buší srdce, tu bušit přestane: Sedmdesát? Jak to? Vždyť jsme nedávno oslavili teprve padesátku, že tahle kapela hraje s pauzami už pětatřicet let? Ale já mám v uších její první koncert! Ach, Blanko Š., kolik je ti vlastně let? A kolik nám, veteránům, zdaleka nejen třem? Chci to víc temné, tak nazval geniální kanadský písničkář, básník, spisovatel, budhistický mnich i lamač ženských srdcí Leonard Cohen své poslední album coby předzvěst věcí příštích. Album je za všechny Nobelovy ceny, ale tu za literaturu přece letos vyfasoval (jinak to nelze říct) Bob Dylan.
Čtrnáct dnů to jako by nebral na vědomí a normálně koncertoval, pak řekl, že je tedy poctěn… Pocty? Ostatně Dylan se jako jeden z mála vyvolených umělců nesetkal (ačkoli vyzván) s Václavem Havlem a dal raději přednost pohledu přes zeď židovského hřbitova, kam jej musela ochranka vysadit. Příběh Radima Hladíka je střídmý – hrál totiž tam, kde žil a naopak. Oč jistěji loví tóny na pódiu či ve studiu, tím víc plachý, střídmý a věcný je v soukromí. Vzdálený od všech „klasických“ neřestí rockových hudebníků, rozpálit se dokáže, když přijde řeč na politiku – co takových debat jsme vedli a já vždycky obdivoval Hladíkovu sebereflexi sedmdesátých i osmdesátých let, kterou (třeba s trochou studu) vyjevil v televizním seriálu Bigbít: „Bál jsem se o rodinu, o to, že nebudu moct hrát a co dělat, když nic jiného
neumím…“ Tak Radim ostrým bodovým reflektorem nasvítil ty blbé časy. V duchu jsem ho za to chtěl obejmout. První! Poslední? Pražský výběr ústy svých znovu spřátelených leadarů – Micha(e)lů oznámil svůj „definitivně“ poslední koncert po pětadvacetileté éře, v níž se střídaly vrcholy, pády, přátelství i nevraživost. Moc té definitivě nevěřím, ale budiž. Raději jsem vzpomínal a nechal zavzpomínat na ty úplné počátky včetně prvního šokujícího koncertu. Zdali by se po všech těch letech znovu zjevila ta ukrutná radost z „hraní si“ s mocnými právy profesionálů, nevím. Je jim ještě na blbnutí? Kdysi dávno jsem zakopal pečlivě, krásně vlastnoručně vyzdobený toma-hawk. Už bych Vinnetoua jen předstíral, cítil jsem jaksi neuvědoměle, ostatně dlouhé vlasy měli v té době už i Beatles a Rolling Stones: důstojná náhrada a návod, jak se z toho dilematu vymotat. Půl století poté jsem veteránem a mocně přemýšlím,
jak se z toho vymotat a chci-li vůbec. „Je podzim a prapodivný neklid na mne pad.“