Headliner

Časy mlhavých dýmů a jasných plamenů

Rubrika: Editorial

Autor: Vojtěch Lindaur

Dávná, pradávná jsou léta, která tvoří páteř tohoto čísla, jelikož v dobách, o nichž je řeč, byli jsme možná ještě jiskřičky (první schod k pionýru a druhý k ČSM), anebo jsme ještě nebyli. Přece však jsme se pokusili vyluštit sudoku, kdy se v Americe lámaly lidové písně černých misionářů a bluesmanů, pihovatých Irů, Němců a třeba Mohawků, kdy v Čechách podél obou břehů Sázavy, dle Setonovy příručky, začali první trampové z pokácených stromů budovat roubené sruby s magickými názvy: Ontário, Nevada, snad Arizóna (stojí tam dodnes). K roubení si hráli písně, a jelikož netušili nic o poetice předdylanovských folkařů, bylo jim souzeno zkusit to po svém. Foglara, Rychlé šípy a swing znali první trampští bardi ještě z dob minulých, o čemž ví zpovídaný Jan Dobiáš, letitý organizátor Porty a mladosvětský novinář (Táborový oheň) své. Opojná atmosféra plamenů, kytar a špekáčků vábila nepřizpůsobivé nesvazáky: Eva Olmerová z jedné strany táboráku, Jaroslav Ernouš Šedivý z té druhé, o pár let později už první jazzová dáma a rockový bubeník Flamenga. Rozdílně od Pikovic či Kamenného přívozu v Americe nikdo nositele tradic nadnárodního tyglíku lidových tradic z Bleecker Street nevyháněl. Koncem padesátých let byla tahle ulice na dolním Manhattanu Mekkou všech folkařů, v době, kdy si Robert Allen Zimmerman stopnul první auto z Duluthu v Minnesotě směr New York. Kavárny, bary, bistra, na každém rohu někdo každý večer hrál, Třeba Joan Baez, ale přece už dost zkušená, aby Roberta, pozdějšího Dylana, zasvětila do tamního klokotu po všech stránkách. Což známe z četných životopisů. Zhruba o pětatřicet let později srkám v jedné z kaváren na Bleecker Street panáka, chloubu americkou. Oklepávám popel z cigarety na pilinami vysypanou podlahu a ptám se, nezačne-li to hořet. „Tady už hořelo,“ bručí barman a ukáže za sebe na autentickou nástěnku plakátů těch, co tady hráli před těmi lety… Vedle zaumné a zažloutlé pozvánky na Dava Van Ronka je čerstvě vylepena anonce na koncert Rolling Stones v Clevelandu. „Klid byl včera,“ povídá barman na můj naléhavý dotaz, „ale pozejtří hrajou v Torontu.“ O těch osmačtyřicet hodin později napružený sedím v kanadské metropoli, a když přijde na řadu ryzí bluesový blok, který Jagger, Richards a spol. zavírají skladbou You Gotta Move, čelo se mi rosí potem a srdce blaženě tluče v dvanáctitaktovém rytmu. Stejně jurodivě jako teď po dvaadvaceti letech, kdy se raduju i smutním u nové desky Stones Blue & Lonesome. Bože můj, jen tak bezslovně pohnu rty a propadám se do nejnižších podloží své duše: nejsou-li toto lidové písně, pak už nevím. Páté číslo příhodně okrašluje Willie Nelson, na jehož dva koncerty v Glastonbury nemohu zapomenout: jeho indiánský zjev vrátil mě zas do časů, než jsem zakopal tomahawk, a písně – perly, klenoucí se přes několik dekád zas k těm dobám, v nichž se zmítám a které zkoumám posledních čtyřicet let. (Výtečný novinář a překladatel Michal Bystrov je takto od srdce vítán mezi přáteli Tří veteránů.) A konec korunuje dílo. Hudebně široce rozmáchnutý písničkář Oldřich Janota šetří slovy a rozhovory poskytuje spíš výjimečně. S dávným přítelem Sašou Neumanem, jedním ze Tří veteránů, se prošel lesem a mluvili spolu… hezky, málem by z toho vznikl scénář k filmu, Alexander ty řeči takto netradičně zpracoval. Novinářskou lahůdku pak doplňují opravdu nezvyklé Oldřichovy fotografie, kdy se dokonce po kolena ponořil do ledové prosincové Vltavy. A fotografka Magdaléna, která Oldřicha předtím nikdy v životě neviděla, řekla: „To byla sranda!“. Inu, byla, nebyla. Nad řekou usedal mlhavý dým, jen nad Petřínem směrem na New York hřmělo a nebe blýskalo.
Hezký rok 2017.