Až při pohledu na zcela zaplněné auditorium pod pódiem člověku došlo, proč letos organizátoři Glastonbury sáhli – prý na poslední chvíli – k nepopulárnímu řešení a zrušili stanování na stráních naproti Pyramidě. Hýbat se pořádně nedalo ani za třetími zpožďovači zvuku, přístup do hlavní části festivalu pořadatelé regulovali systémem jednosměrek. A kdo chtěl urvat slušný výhled, musel omezit ostatní program, aby byl na místě nejpozději hodinu před začátkem dvouhodinového koncertu. Na Eltona Johna se sešlo největší publikum v historii festivalu.
Dlouhé čekání stálo za to. Když se Elton John ve svém zlatém oblečku konečně přišoural na pódium, desítky uchozených kilometrů a hodin strávených pod pódii během všech festivalových dní, z nohou festivalových návštěvníků rázem zmizely. Svůj koncert pro publikum zhusta oděné do bláznivých blyštivých disko obleků a obrýlených vším, co blikalo, spustil překvapivě zostra. Reminiscencí na The Who a jejich Pinball Wizzard, kterou si kdysi zazpíval ve filmové verzi Tommyho. Rokenrol byl přeci začátkem všeho...
A rocková energie úvodu koncertu určila i jeho následující dynamiku, při kterém se šestasedmdesátiletý zpěvák emotivně probíral vlastní historií, různými styly a nezapomněl se ani dívat do budoucnosti. Zazněly všechny zásadní hity včetně dojemných Your Song či Candle in The Wind, rozjeté Saturday Night's Alright for Fighting, nebo diskotékové I'm Still Standing. Eltona jako vždy jistila perfektní kapela těch nejlepších hráčů v čele s kytaristou Davey Johnstonem, bubeníkem Nigelem Olssonem či perkusionistou Ray Cooperem. Podle glastonburských očekávání ho na pódiu doprovodila i řada hostů. Jakkoliv to bylo skvělé, to všechno v případě Eltona Johna spadá do kategorie „běžné“. Čím byl jeho koncert výjimečný?
Rozhodně atmosférou a spojením s lidmi. I tak ostříleného matadora pódií publikum na Worthy Farm překvapilo nejen svou mohutností, ale i empatií. „Jste v mém srdci, jste v mé duši,“ vzkazoval Elton John během koncertu několikrát. A to dojetí, jako by se mu vpletlo do prstů a odrazilo do každé klávesy, kterou zmáčknul.
Ač je titulem sir a v srdci milovník extravagance, zůstal Elton John pro své fanoušky přesto normálním chlápkem, co má "jen" talent geniálně třískat do piana, zpívat a psát písničky. S jistou obyčejností a humorem sobě vlastním se omlouval, že mu padají kalhoty. A s pokorou i klidem muzikanta, který už došel všeho uznání, si na pódium jako hosty přizval mladé a „nehvězdné“ kolegy z branže. S Jacobem Luskem dokonce zazpíval jeho píseň Are You Ready for Love, což bylo jasné zvolání: toho kluka si všimněte, tohle je budoucnost! Nejslavnějším, kdo Johna naživo doprovodil, byl Brandon Flowers z The Killers ve strhujícím duetu Tiny Dancer. Pod pódiem se zpívalo sborem, doutnaly barevné dýmovnice a neexistovaly žádné bariéry. Přesně jak je psáno v DNA festivalu Glastonbury.
Strhující koncert spěl k velkému finále. Nejprve Elton věnoval vzpomínku k nedožitým šedesátinám Georgi Michaelovi v prožité baladě Don't Let the Sun Go Down on Me.
A pak přišel Rocket Man s prodlouženým závěrem, u kterého sice nad piltonskou farmou bouchaly ohňostroje, ale silné dojmy netvořily pompézní vnější efekty. Odehrávaly se v hudbě samotné. Jemnost, s jakou se Elton pohyboval prsty po kláviatuře, ta perfektní souhra s kapelou, zde kouzlilo minimum a tichá naléhavost a emoce vetknutá do pár tónů…
Když hrál Elton John kdysi své první koncerty v americkém klubu Troubadour, novináři psali, že se nad klavírem doslova vznášel. Koncertem na Glastobury – svým údajně posledním na domovské půdě – a zvláště jeho dechberoucím koncem vznesl do vzduchu čtvrt milionu lidí.
V duchu textu jeho závěrečné skladby. „I think it's going to be a long, long time,“ dokud tohle někdo překoná. Jestli vůbec. Díky Eltonu Johnovi Glastonbury i letos zažilo jeden z památných okamžiků populární hudby.