Sedmnáctiletá Jana Uriel Kratochvílová: To teprve uvidíte, až začnu opravdu řádit!

Než jsem se stihl poprvé pořádně rozhlédnout po kajutě, bylo mi jasné, že tenhle rozhovor bude na vodě.

Žádné konejšivé houpání na vlnách Vltavy. Jen nekonečně bouřlivá smršť energie. „Sedneme si naopak, ať Jana hlavně nevidí ty plachetnice,“ radí mi George, když si chystám mikrofony, abych naše povídání mohl zachytit i do podcastu Headliner CZ. Ukazuje přitom na historické modely křižníků, parníků a dalších plavidel, které zdobí salonek kolem dokola. „Proč by neměla vidět plachetnice?“ stihnu ještě bláhově zakroutit hlavou a prohazuju sezení.

Brzy to pochopím.

„Ty vůle, lodě!“ výskne Jana Uriel Kratochvílová, hned co rozrazí dveře salonku. Dovnitř se vřítí dva její malí psi a začnou se stejným nadšením očuchávat každý milimetr místnosti. Jejím příchodem jako by se něco změnilo. I když děláme „jenom“ audio rozhovor, je oblečená na velkou show. Extravagantní kostým, na hlavě se jí točí klobouk z hada, na obličeji třpytky, uprostřed čela stříbrné srdce, přes pusu rouška s modrým motýlem. Pod síťovaným trikem prosvítá podprsenka, ale ruce až po konečky prstů halí dlouhé rukávy a černé rukavice. Mikina má na sobě motiv God save the Queen od Sex Pistols. K tomu barevný cop vpletený do vlasů a spousta šperků. Nestačím se ani pořádně rozhlédnout – a i George má na hlavě rohy.

Poslechněte si audio verzi článku v podcastu:

Jana se okamžitě vrhá po modelech lodí. Jeden po druhém zdvihá nad hlavu, fotí se s nimi a nadšeně je obdivuje… Jako sedmnáctiletá holka, co vyrostla u námořníků. Ani nevím, proč mě to vlastně překvapuje.

Celé to trvá dobrou půlhodinu, než si sedneme, abychom se probrali jejím neuvěřitelným příběhem, který zahrnuje jazzové experimenty, normalizační pop music, první české reggae, nucený exil, úspěchy v Británii, meditační hudbu, nejtvrdší metal i současné oslavy, které chystá s kapelou Illuminati.ca a řadou hostů.

Je „Jana Uriel Kratochvílová vůbec člověk?“ pomyslím si několikrát během nadcházejícího povídání, při kterém často a lehce ulítává do astrálních sfér. Ale při troše soustředění je patrné, že se dokáže dobře držet reality, kterou běžně vidíme všichni. Odpověď na svou otázku stále nemám. Ale copak na tom záleží?

Kde jste vzala lásku k plachetnicím?

J: Já se narodila na vodě. Na tuhle planetu mě dopravily vlny. Ale kosmický, víte?

Já myslel, že ve Zlíně. Tehdy ještě v Gottwaldově.

J: Zlín se to jmenovalo dřív. Pak to byl ten Gott, teda Gottwaldov. A teď je to zase Zlín. Myslím, že je to špatně, měl by se používat původní název Zlatý jablko. Ale já myslela vlny kosmickýho oceánu. My přistáli přímo z nich.

Kdy jste se poznali s Jirkou?

J: Asi před tisíci lety někde na Venuši a pak to bylo v Andromeda Galaxy. Potom jsme se srazili ve stejný černý díře a z budoucnosti spadli sem na tuto Zemi. Absolutně nečekaně. Vůbec jsme to neplánovali a koukali jsme jako blázni. Tak jsme tady z budoucnosti a musíme s tím něco udělat. Furt jsme dopředu s muzikou i se vším. Vždycky to ostatním dojde až za nějaký desetiletí. A tak na týhle zóně plánujeme být alespoň tisíc let.

Co si to dovolujete?!

Když jsem vás tu viděl zdvihat ty modely plachetnic nad hlavu, nikdy bych neřekl, že jste letos oslavila sedm******ny.

J: Co si to dovolujete? Říkat nějakej lineární věk!? To vůbec neexistuje!

G: Sedmnáct nám je!

J: Nám je sedmnáct a žádnej lineární věk neexistuje, my jsme nesmrtelný spiriti! Jsme biliony let starý. A ani vaše tělo nemůže být starší než sedm roků. To je čas, než se všechny buňky promění. Jak se vám promění, to je na vás, jak se staráte o svůj avatar.

G: Pozor na ni, za chvilku bude plnoletá!

J: Sedmnáct!

Dobře… A kdy jste si uvědomila, že jste se na Zemi octla z vesmíru?

J: Jakmile jsme se narodili, tak jsme řvali radostí, že jsme se strefili někam, kde to opravdu neznáme.

G: To ti zůstalo, to řvaní.

J: Maminka říkala, že jsem nebrečela, že jsem hulákala. Ale já si myslím, že jsem nehulákala, že to byl pokus o zpěv. Jenže protože jsme měli zpěvy z galaxie Andromedy, tak tomu tady nerozuměli. Ale všichni doktoři se šli podívat, protože všichni, když přijdou na zem, tak bulej. A já rovnou zpívala rockovou píseň z Andromedy.

Byl to rovnou rock?

J: No to je jasný.

Ale během dospívání se vám do toho připletla i trocha popu. Jak se to stalo?

J: Ten pop? To bylo jenom takový koření. K tomu jsme se dostali jenom proto, že jsme kdysi dělali jazzrock. Expanze, Jirka ještě někde něco vyváděl, ale se mnou už dělal Pavel Trnavský. Pak jsme dostali lano do Jazz Q od Martina Kratochvíla. Ty jeho osmnáctiny a devatenáctiny v jazzových kompozicích jsem se ale nemohla naučit, tak jsem konkurz udělala jenom na základě bluesový improvizace.

Rozumím, osmnáctiny, to je zase jiná galaxie…

J: Přesně tak, ale bylo to tak populární, že jsme měli vyprodaný všechny koncerty. Jenže Kratochvíl se potom přestěhoval do Ameriky, kde dostal nabídku, a my ztratili kvalifikaci. Najednou kolem nás kroužilo kuřátko – žlutej mercedes a v něm velikej elegán František, se kterým si dodneška vykám. A spustil: „Když půjdete ke mně, tak budete mít kvalifikačky.“ Žuví, žuví, žuví…

František Janeček?

J: Ano.

G: Lotr.

J: Tak jsme to zkusili. Chvíli jsme u něj byli. A já ty jeho písničky vždycky nazpívala s tím, že tam musíme mít i nějakou svoji. Díky tomu tam byla i písnička Se mnou od Pavla Trnavského, Lásko má, taky jsme prosadili Tvou spásou já chci být, písničku od Police a další. Ale moje texty nikdy neprošly, takže když jsem pak napsala na Vyšehradě na stromě Kapradinu… Bylo to asi druhý patro toho stromu…

G: Druhý patro stromu, jo?

J: No – jako vysoko! U Libušiny studánky. Tam jsem si tu Kapradinu napsala, ale i otextovala. Byla o poslední víle, která zachraňuje svět před černejma drakama. Jenomže to mělo dvacet slok. Komise zkoušela, jestli jich schválí deset, pak tři, nakonec mi neschválili žádnou. Najali Pavla Vrbu. Ten ty víly nechal, ale naházel k nim nějaký zbojníky a já se přiznám, že dodneška nevím, jak to myslel. Ten jeho text je pro mě taky záhada. Jako asi pro vás všechny.

G: Dodneška, jo?

J: No já nevím, co s těma vílama dělal. Nebo ony s ním. Dodneška nám to neprozradil a bohužel už je v nebi.

Abych se v tom vyznal. Vy jste tedy původně napsala text sama a na stromě.

J: Samozřejmě. Já všechno píšu na stromě, protože čím výš jsem od země, tím líp. Antigravitace je moje motivace.

G: Ve druhým patře stromu!

J: Texty jsem si psala prakticky odmalička. Můj starší brácha Jóžinek, co byl potom elitní filmovej kaskadér Barrandova, kde dělal šílený kousky se svým koněm, kterýmu říkal Zajíc, mi koupil první kytaru. Měla jsem ji v jedenácti letech. Jenže já tehdy chodila povinně hrát do houslí. Byla jsem jako prodigy – zázrak, zjevení –, měla jsem prý talent…

Prý jste dokonce byla houslová virtuoska!

J: No jo, já byla virtuoska! V deseti letech jsem hrála Vivaldiho!

G: Tak to bych chtěl teda vidět.

J: No to bys měl vidět!

Na internetu se to tak opravdu píše…

J: Dodneška si to pamatuju.

G: No, hele, máme doma troje housle…

J: Já vím, ale mě to už teď zas tolik nezajímá. Taky tam máme harfu a zvonkohru. Jirka má asi pět souprav bicích. A taky obrovský gongy. Ty jsme museli dát do kuchyně, protože se nám nevejdou do chalupy. Přes celou kuchyni máme jeden gong a tak to pokračuje i do chodby a dál. To jsou totiž gongy, kterýma léčíme planetu.

Ale k té kytaře…

J: Jasně. Když jsem dostala první kytaru, tak byl konec. Přerazila jsem smyčec. Nejdřív jsem tedy dojela na Národní třídu k Národnímu divadlu, kde jsem vedle Goethova domu chodila k paní profesorce Erice Váchové, která mi dávala soukromé hodiny zadarmo, protože jsem prý byla dobrá. Ale to já nevím, já to nepoznám…

G: To si všechno pamatuješ?

J: Pamatuju, protože tatínek na to byl hrdej. Ale já tam přijela bez toho smyčce. A to byl průšvih. Pak to pokračovalo. Jezdila jsem na putovní tábory, skautský se tomu říkat nesmělo. A tam jsem zjistila, že jakmile jste s kytarou, tak prakticky bavíte celej tábor. Zajišťovala jsem program celý měsíce. Hrála jsem klidně devět hodin v kuse.

G: Tys tam měla noční službu, jo?

Zrovna vy jste ovšem asi nepotřebovala kytaru, abyste zabavila společnost, ne?

J: To ne, ale s tou kytarou to bylo lepší. Brácha mi koupil nějakou příručku a baryky jsem se naučila asi za tři týdny. Všechny akordy jsem uměla, a když jsme hráli kastaněty, hrála jsem i sirkama. Uměla jsem skautský písničky, lidový, a když mi došel repertoár, tak jsem si skladby vymýšlela. To byl můj hlavní program.

Quando salidel, flanel ma dios! (zpívá na španělskou melodii, pozn. red.)

G: A to ti zůstalo dodneška.

J: Zpívala jsem španělsky, francouzsky, anglicky, aniž bych se těch jazyků kdy dotkla.

G: Zazpívej něco japonsky…

J: Utsukushī kao… To je krásná tvář…
(zpívá na asijskou melodii, pozn. red.)

Maminka spadla ze židle

Když už jsem začal s těmi nevhodnými otázkami a lineárním věkem, tak tu mám ještě jednu další…

J: Ano?

Kdy jste si všimla, že jste jiná než ostatní?

J: Jak jiná? To jsem si teda ještě nevšimla, já mám pocit, že jsem stejná jako všichni ostatní. Hele, mám hlavu, mám dvě ruce, dvě nohy, žirafa definitivně nejsem.

Ale máte kobru na hlavě…

J: To je pravda. To je kosmická kobra, pod kterou meditovali Buddha, Krišna i všichni ostatní. To je svatá kobra, která chrání proti všem černokněžníkům a čertům a vysílá ty energie. Vyrážet klín klínem. To je ten megakosmickej jed, který působí na všechny viry. Prakticky se nabijete tou vesmírnou kobrou, nabijete se těma vibracema – a jste superzdravý. My nebyli nemocný od základní školy.

Ale tam jste si musela všimnout, že ostatní děti jsou… Tak nějak klidnější.

J: To jsem si teda nevšimla! Já furt řvala nebo zpívala, oni asi zpívali sbory. Já se naopak poprala s kamarádkou o vedení třídy. To bylo asi v sedmé třídě. Byla o tři hlavy větší a přišla mě zbít, že jí beru popularitu. Já ani nevěděla, že jí beru vedení. Měla jsem výcvik od bratrů, takže se umím prát. Tak jsem ji přeprala a byla jsem vůdce třídy. A tak to šlo dál…

G: Až do Janečka.

J: No, tam to bylo jinak.

Vzpomenete si na svoje úplně první profesionální vystoupení?

J: Ano. Zrovna nedávno jsem si na ně vzpomněla. Vytáhla jsem totiž pásek z té doby, který má asi padesát šest centimetrů. A já řekla: „Jirko, já se do něj do tý Lucerny, kde hrajeme desátýho listopadu, musím vejít.“ Proto držím půst. Ještě to není měsíc, ale dotáhnu to. Je to pásek z doby, kdy jsem zpívala Song song a podobné věci.

A to první vystoupení?

J: No a ten pásek jsem měla, když jsem byla poprvé v tanečních. Maminka pracovala v plánovací komisi na Ministerstvu zemědělství. A já od ní vždycky měla ušité kostýmy. Měli jsme první ples v Národním domě na Smíchově. Hrál tam orchestr a já to všechno znala. O přestávce jsem dostala takovej nápad a vběhla v těch růžových minišatičkách – na hlavě culíky a obří mašli, kterou mi vnutila maminka – za kapelou a řekla, jestli si s nima nemůžu zazpívat. Ptali se mě: „Co umíš?“ A já, že všechno. A oni: „A co chceš? Teď budeme hrát La Palomu.“ „Tu znám!“ Tak se mě ptali, v jaký tónině ji chci. A já že ve všech, který chtěj. Nechali mě to nějak přezpívat, pak se smáli a řekli, že tomu dají šanci. A já opravdu vystoupila. Quando… (zpívá, pozn. red.)

G: Quando???

J: Text jsem si vymýšlela. A maminka, ta z tý židle najednou snad i opravdu spadla.

Ta už od vás musela být přece zvyklá na ledacos…

J: Ale něco jiného je to na skautském táboře a před známýma a něco jiného na superreprezentačním plese v Praze, kde byli všichni její známí a spolupracovníci z ministerstva, co tam měli taky děti. Ta se potom bála jít do práce! „Paní Kratochvílová, no to jste nám neřekla…“ Taky to pěkně schytala.

Zpívat jste se naučila sama?

J: To se snad nikde neučí, ne? S tím se člověk narodí. Já myslím, že zpívat umíme všichni.

Tak s něčím se člověk narodí a něco se učí…

J: Prosím vás, já se nikdy nic neučila. Kromě na housle a prát.

G: Já taky ne.

J: Jirka taky prostě v deseti letech začal hrát na bubny, protože zrovna chyběl bubeník a jeho starší brácha potřeboval někoho na koncert. A on ho překvapil. V deseti letech odehrál představení a pak vyšel pochvalný článek v lokálních novinách. Vlastně to byly docela velký noviny…

G: Ne, lokální.

J: No ale byla to velká lokalita! Horská!

Kde to bylo?

G: Jeseník.

J: Ahoj, Jeseníci! Tarararára! Tam jsme jeli a hned jsme složili písničku!

Ale abychom se drželi tématu…

J: My se držíme…

Vy se držíte skvěle, ale já se musím držet…

J: Tak my vás kdyžtak podržíme.

Děkuju! Vy jste tedy vylezla na pódium na plese a řekla si: „Tak a budu zpěvačka!“

J: To rozhodně ne! Chtěla jsem být kosmonautka a taky oceánografka. Já byla zamilovaná do vln a potápění. Potom jsem chtěla bejt letec. Furt jsem se nemohla rozhodnout. Ale rozhodně jsem nechtěla bejt zpěvačka. Přišlo mi, že to je, jako když umíte tancovat nebo vařit. To je normální, to taky uměj všichni. Tím se přece nebudete živit.

Ale stalo se vám to…

J: Já nevím, jak se to stalo, opravdu. A kde jsem nazpívala první písničku? Maminka mi vyšila takový plyšový bleděmodrý kraťasy a uštrikovala klobouk. Měla jsem obrovský boty, šla po Václaváku, kde jsem čekala na autobus, a zastavilo velký fáro. Vylezl z něj strašně malinkej člověk a zeptal se mě, jestli zpívám. Napadlo mě: Ty vůle, jak to tušej? A odpověděla jsem: „No, zpívám!“ Hned chtěl, abych nastoupila, ale já mu řekla, že s nikým cizím do auta nastupovat nebudu, že mi to říkala maminka. Tak mě alespoň pozval do studia. A tam vznikla moje první nahrávka Adios s Country Beatem Jiřího Brabce, který mě potom chtěl angažovat. Ale já ani neměla dodělanej gympl, tak jsem kvůli tomu měla průšvih. Jako student jste nesměl veřejně vystupovat…

Ale to nebyl jediný průšvih.

J: Ne, protože do toho mě můj kamarád vyfotil a moje obrovský fotky visely na konci Národní třídy, teda spíš v Jungmannce, jak je Mozarteum. Netušila jsem, že je budou vůbec někde vystavovat. A najednou tam byly asi třímetrové fotky. Chtěli mě kvůli nim vyhodit ze školy. Vždyť on mě ten kamarád vyfotil v květovaný průsvitný halence! Šla jsem kvůli tomu na kobereček.

G: Tak to si dojdu pro pivo…

Počkejte, zrovna jsem se chtěl, Georgi, zeptat: Kdy jsi ty zaznamenal existenci Jany Kratochvílové?

G: Já byl tenkrát na vojně. V neděli jsme měli nějaký povinný zprávy nebo kdovíco. Potom byla vždycky zábavná chvilka. No a tam jsem viděl Janu zpívat.

J: Já se jdu vedle schovat za plachetnici! Teď se stydím!

G: A já si tehdy pomyslel: Ježíš, tak to bych si dal… Od tý doby jsem Janu sledoval. Ale k tomu tvrzení je nutný zároveň dodat: Bacha na to, co si přejete, protože se vám to taky může splnit.

J: No a co potom, že jo?! Pak to máte na furt!

Jak to bylo z vaší strany, Jano?

J: Když jsem Jirku poprvý viděla v klubu Metro, byla jsem z něj úplně vyřízená. Byla jsem tam s někým jiným, on byl taky s jinou dívkou. Podívali jsme se navzájem do očí a bylo to hotový. Prakticky hned rozbitý dřívější vztahy. A už jsme se nerozpojili.

G: To ne, no…

O lokálních pretech a pretkách

Byla už tehdy Jana tak výstřední jako dneska?

G: Určitě.

J: Možná ještě víc.

G: To zas pochybuju…

J: Nosila jsem takový ty sukně, co byly rozstřižený až nahoru, a když se zvedl vítr, byla jsem jenom v kalhotkách.

G: Což byla dobrá věc.

J: Ale když jsme byli v Británii, chtěli nás kvůli tomu zatknout. Najednou vítr, ono to vlálo a já prý pobuřovala. Ale to byly takový modely, to se tak nosilo!

Prostě Marilyn Monroe…

J: To máte pravdu, ale tohle bylo tak šikovně ušitý, že to šlo nahoru hned.

G: Nám klukům to nevadilo.

J: Ale ten policajt si myslel něco jinýho.

Kde se to ve vás vzalo?

J: Co?

Přece to šílený chování?

J: Jaký šílený chování?

No tohle, vždyť já se sem dneska i bál jít!

G: Počkej, opravdu? Co sis myslel?

Nevěděl jsem, co si mám připravit za otázky, o čem budeme mluvit, jaké to bude…

J: Ale to my taky nikdy nevíme…

Zkrátka jsem z vás měl respekt.

G: Ale Jana je normální. To tady tehdy někdo jenom rozšířil, když jsme se v devadesátkách vrátili, že je šílená.

J: Nějakej Bleskovod.

Já už s pár zpěvačkama rozhovor dělal. A dneska je to jiné úplně ve všem…

J: Jak jiný? Ony nezpívaj?

Zpívají, ale nezvedají nad hlavu lodě a žádná mi nevyprávěla, že přilítla z jiný galaxie…

J: A taky asi nemají na hlavě kobry, že jo? Ale z toho si nic nedělejte, minule jsem měla krokodýla. I to je možný. Hlavně ale jde o to, jaký jsou to zpěvačky. Jestli to nejsou náhodou jenom pretky.

Pretky?

J: Neboli interpreti. Lokální preti, protože mezinárodní většinou preti nejsou. Preti jsou prakticky karaoke zpěváci, který zpívají písničky někoho jinýho. Což je u nás většina včetně Gotta. Gottwald taky zpíval cizí písničky. Sám si prakticky nesložil nic. Ani uhlí. Všichni ti Slavíci, to je urážka, protože slavík nikdy nenapodobuje písně kosa nebo vrabce. Ten má svoje vlastní písničky. Praví umělci, co si sami skládaj a tvořej, jsou všichni takoví jako já. Veselý a divoký. Jsme uvolněný. Opravdoví tvůrčí umělci jsme všichni, jenom to má většina lidí potlačený. Všichni spiriti jsou spolutvořitelé reality, vesmíru a všeho. Proto jsme na Zemi, abychom to spolutvoření všichni dokázali. A abychom byli svobodní. Protože základ je být sám v sobě svobodný a neposlouchat, co vám říkají jiní. Protože nikdy nejsou víc než vy.

Což bylo v době, kdy jste se proslavila, docela těžké…

J: Proslavila? My ještě slávu nezažili, teprve přijde. Kosmická sláva nás všech!

G: To rozhodně.

Tak ten první náznak slávy…

J: To si nepamatuju, to mi asi uniklo. To jsem si ani nevšimla.

V stínu kapradiny a tak?

J: Nás sláva nezajímá! Nás zajímá vibrace muziky. Dynamika a tohle všechno!

A mě zajímá, zda to, jaká jste a že si do ničeho nenecháte mluvit, pro vás byl zároveň způsob, jak si za komunistického režimu nenechat věci líbit.

J: Z toho důvodu nemáme biliony, paláce ani haciendy po celém světě. Protože jsme odmítli dělat, co po nás chtěli. Potom to dělala ta Líza Cikónová, co si říká Moje Dona, a jí podobný. Třeba jako ten chlap Gaga.

Takže ty zpěvačky, co vás kopírujou…

J: No, kopírujou! Nejenom mě, kopírujou všechno. Nikdy nemají nic originálního. Ale hlavně dělaj všechno, co jim nakážou ti, co je říděj. My poprvé narazili u toho pana Františka Janečka, kterýmu jsme zcela slušně řekli „pa pa“ a odešli.

K té situaci došlo jak?

J: Cítili jsme, že už chceme dělat něco jinýho.

G: Ne, to přišlo, když tě chtěl tehdy utopit v Bulharsku.

J: Ale ne, to je něco jinýho! To jsme jenom soutěžili v plavání. Trochu jsme laškovali ve vodě, ale já umím dobře plavat. Jak jsem říkala, mám tři bratry, dva o hodně starší, co byli sportovci. Já uměla už v šesti letech chodit po rukou a dělat hvězdy. Ale Františkovi jsem řekla „pa pa“, protože mě to prostě nebavilo. Chtěla jsem mít vlastní kapelu!

A on po vás chtěl, abyste zpívala nějaké kraviny?

J: Ale on po mně nic nechtěl. Když jsme udělali Křížky, bylo to prakticky výměnou za Lásko má. Je pravda, že jsem potom přemýšlela, jak ten pásek ukrást ze studia a zničit ho. To mi hodně vadilo. Ale prej se to hraje hodně na kolotočích, tak maj aspoň lidi radost.

A máte z toho alespoň něco?

J: Já ani nevím, že bych z toho měla něco mít. Já to tehdy prostě tak cítila. My si s panem Františkem Janečkem vždycky vykali. To, co on dělá ve své branži, dělá perfektně. Ale já chtěla dělat něco jiného. Chtěla jsem mít vlastní kapelu, a tak jsem založila Motor. A byla jsem tady první ženský leader kapely. Hráli jsme písničky jako Dlouhá, žhnoucí bílá kometa, Smaragdové lasery nebo Váhavé svítání. Ale potom hlavně divoké věci, které nám v Supraphonu nikdy neschválili. A pak jsme skákali dál. Jenže když jsme pak přišli k Polydoru, tak po nás chtěli zase totéž!

Spadla vám z hlavy kobra

To už jsme ale v Británii…

J: Ano, my nejdřív získali jednu z hlavních cen na mezinárodním festivalu v Irsku s naší vlastní písničkou Pavla Trnavskýho. Druhej rok jsme tam soutěžili s mojí písničkou I Feel Like Crying, kterou Pavel Trnavský aranžoval. A třetí rok jsme kvůli síle našich demosnímků – protože ve firmě ani nevěděli, že jsme dostali nějaké ceny – získali nahrávací smlouvu. To už dneska asi nezíská nikdo, protože dneska už nezískáváte smlouvy na základě síly písní, ale na základě úplně jiný síly.

Rozumím, ale po vás prý také chtěli, abyste se svlékla a zbavila se chlapců z kapely…

J: Ale ne na začátku. Na začátku tam bylo dobrý vedení, natočili jsme album a všechno se vyvíjelo výborně. Jenže pak, jak už to v takhle velkých record companies chodí, přistála korsická mafie, jak jim říká Jirka. A ta o muzice nic nevěděla. Koukli se na mě, pustili si video, kde jsem tancovala. Měla jsem na sobě plavky, síťový punčochy a vysoký boty. Když to viděli, tak najednou měli plán ze mě udělat…

Madonnu!

J: Ale Moje Dona ještě neexistovala! Chtěli ze mě udělat „sex goddess“. Řekla jsem jim, že se úplně zbláznili. Hned by mě fotili někde na zemi, ale já jim řekla, že se na zemi fotit nebudu, že radši budu skákat. Navlíkli mě do kostýmů, který jsem odmítla nosit. A pak mě chtěli odpojit od kluků, kterým nabízeli lukrativní dealy. Řekla jsem: „Ne, my tady máme svoje písničky!“ Oni mi totiž nutili písničku od jednoho zoufalce, jehož jméno nebudu ani říkat. Bylo to něco tak hroznýho, že Nakresli si křížky je proti tomu bomba.

O čem byla?

J: No právě. Ještě to někdo otextoval, že to bylo o nějakejch gays. Ve stylu, jako pak zpívala Zaňáková, že holky choděj s holkama. Potom to bylo populární… Ale tehdy to teprve začínalo a oni to chtěli po mně. A já jim řekla: „Jste se zbláznili?! Ne!“ Ještě to ale zkoušeli. A my nakonec prakticky dobrovolně odešli. Pak nás lovili i další agenti, ale pořád chtěli, abychom zpívali jiný věci než svoje. Pavel Trnavský přitom vymyslel nádhernou písničku Remember Me, jak brečí planeta země, že ji lidi otravujou…

Nelíbila se?

J: Říkali nám: „Je to výborný, ale to o tý planetě není hit. To musí být o nějaký perverzní lásce.“ Vysvětlovala jsem jim, že je to o Zemi…

Až pak musel přijít Michael Jackson a natočit Earth Song…

J: Ale to bylo až potom! My dostali nabídku od jednoho manažera – Frankieho. Poslali jsme mu demo a v jednu chvíli se o nás prali tři magnáti. Dokonce jsme pro něj natočili tři coververze Michaela Jacksona. Jenže – jak už to u nás chodí – osud nás prakticky zkouší, abychom nepolevovali v bdělosti a trénovanosti, takže on najednou umřel.

Spadla vám z hlavy kobra…

J: Dej mi ji na hlavu!!! Ale víte co…? Ona spadla, protože nám Frankie dává znamení. Já občas s těma, co jsou na druhý nebo jiný straně, komunikuju. A teď mě pozdravuje Frankie!

Aha! Není vám někdy líto, že jste do toho v té Anglii přece jen nešli?

J: Non, rien de rien. Non, je ne regrette rien! (zpívá šanson, pozn. red.) Edith Piaf! Nelituj ničeho!

G: Já ti řeknu jednu věc. Náš kamarád mi nedávno povídá: „Buďte rádi, že jste se do toho nezamotali, protože už byste taky nemuseli žít!“

Jak to?

J: Protože my bychom se nikdy nepodvolili. My bychom nikdy nechodili na satanistický party a nikdy bychom nedělali porno.

To byste snad nemuseli, ne?

J: No, to dneska musíte. Nevím, jestli tady. Ale v těch nejvyšších celebriťáckejch patrech si to takhle obšancovali. Je to, jako když byl tady komunismus, teď je v nejvyšších patrech satanismus. A satanismus, to je nuda, protože my hráli i se satanistama!

G: To je pravda, asi dvakrát jsme hráli s Cradle of Filth. To byl teda mazec. A ty to nemají jinak…

Ale proč byste neměli v popu přežít?

J: Přežila Whitney Houston? Přežil David Bowie? Přežil Prince? Přežil Michael Jackson? Přežil Bob Marley? Přežil Peter Tosh? A takhle můžeme jmenovat dál. Všichni, co se postavili proti systému, měli na vybranou: Buď se přizpůsobit, nebo ne. Já neříkám, že by se nám to stalo, to nám říkali naši známí z branže. Říkali: „Díky tomu možná ještě žijete.“ Já si to teda nemyslím, já myslím, že jsme schopní projít vším. Nám by se nic nestalo, ale určitý věci a šaškárny bychom určitě odmítli. Hlavně jsem trvala na svý vlastní image. Odmítli jsme všechny designéry, který nám pořád dohazovali. A teď si vezměte – ten chlap Gaga. On má asi dvacet designérů, který mu pořád vymýšlej všechno nový…

Proč chlap?

Protože je to chlap. Vy to nevíte? Spousta zpěváků a zpěvaček má ten sex jinak. Proto je dneska doba, kdy na tom už prakticky nezáleží. Tenkrát se to skrývalo, dneska už to jde. Tak proč ne, když si chtějí improvizovat, nám to nevadí. My měli taky fanouška, který se jmenoval Gabriel. Pak jednou přišel a byl nádherná Dajána. My ho obdivovali.

Teď jsem se v tom zamotal. Bála jste se, že kdybyste vstoupila do showbyznysu, budou z vás chtít udělat chlapa?

J: Ale já se ničeho nebála. Ne, ne, ne.

G: Vstoupit do showbyznysu… Jak tohle můžeš říkat?

J: My bychom ze sebe nikdy nic dělat nenechali. Naopak, když jsme hráli metal, tak nikdo ani nevěděl, že jsem ženská – zpěvačka. Hejá, referexem, fajááá! (chroptí hlubokým hlasem, pozn. red.) Já zpívala níž než třeba Metallica. Psali o nás, že jsme lepší než Metallica. A Pantera, se kterou jsme chtěli hrát, ale pak toho kluka zastřelili. To bylo hrozný. Ale to nebylo, že bych chtěla být kluk. Já jenom nechtěla být označená jako holka, protože v té branži žádná holka neexistovala. V tom opravdu brutal metal attack – a my byli opravdu underground –, tam žádný holky nebyly. Ty držely sukně nebo kafe. A já už to uměla. Měla jsem takovej kostým. Obří boty. Jirka mi koupil helmu. Snažila jsem se vůbec nehejbat sexy jako ženská, přestože jsem byla tanečnice… Jak to bylo s tou helmou?

G: Jednou jsme hráli v takovým klubu, který se jmenoval Devil’s Church.

J: Jako kostel ďábla…

G: Bylo to v Anglii…

J: Šéf toho klubu s náma pak hrál, protože na nás ulítl…

G: No jo, na basu. A když jsme tam hráli, koupil jsem Janě takovou přilbu.

J: Krásnou. Jirka mi vždycky kupoval opravdický helmy!

G: Tahle byla letecká. Já tehdy Janu vždycky přivedl z auta rovnou na pódium už v kostýmu. A tehdy mi říká: „Já nic neslyším.“ Pak začala zpívat, a když to měla zaklopený, dovnitř nešel zvuk.

J: Já si to nevyzkoušela, až na pódiu. Tam se kolikrát děly věci!

G: Ale heavymetalisti a pankáči, co tam chodili, se z toho stejně mohli zbláznit. Najednou ryčeli: „To je ono!“

J: Já přitom akorát řvala. Tam se dělá… Já tomu říkám ducí. Když se jim to líbí, tak vyskočej a na pódiu – buch vám do hlavy! Ale on nikdo nevěděl, že jsem ženská! Ještěže jsem měla tu helmu, protože na mě začali skákat a dělat headbutting. Řvali na nás: „Jste nejlepší!“ A nikdo ani nevěděl, jak se jmenuju. Tehdy jsme si říkali Illuminati, to bylo na začátku tohohle století. A hráli jsme na Glastonbury nebo festivalu Exodus a dalších, který pro podepsance neexistujou. To je totiž totální underground. O tom jste se dozvěděli jenom tak, že vám dal někdo mapu.

G: My jsme jako Illuminati samozřejmě hráli v různých klubech. Já fungoval tři roky v obrovský bývalý továrně na pánské obleky gentlemanů v Camden, ve který jsme zařídili klub. Dance Factory. To byl mazec.