Byl to ten typ koncertu, ze kterého je na větvi i samotný vystupující. Už zdálky se z pódia schovaného v ohromném šapitó ozýval frenetický řev, skandování a tleskání publika, které často přehlušovalo i kapelu. Nebylo v tom ale nic neuctivého. Rock for People Václava Neckáře vítalo a celým koncertem provázelo jako hrdinu rokenrolu.
Těžko říct, zda takhle rockově kapela Bacily hraje i na různých slavnostech, kde obyčejně vystupuje, ale zdálo se, že „kytarová“ atmosféra festivalu se podepsala i na jejím výkonu. Než začala dylanovka Časy se mění, kde Martu Kubišovou pěvecky zastoupil Václavův bratr Jan, ozývaly se sonické výbuchy efektů z kláves. A ostřejší kytary dominovaly i řadě dalších písní.
Zatímco na městských poutích by něco takového ve tři odpoledne mohlo vyznít dost rozpačitě, v narvaném stanu během čtvrtého dne Rock for People to bylo pro publikum trefa do černého. Lepší dav pod pódiem si Václav Neckář nemohl přát a tomu odpovídala i atmosféra. Bylo jedno, jestli se kapela tu nebo onde přehmátne, nebo přijde pasáž, kde Neckářův hlas už nemůže mít tu sílu jako za mlada – důležitá byla symbolika. To, že Neckář přijel, postavil se před publikum a zpíval písničky, se kterými tu řada lidí díky svým rodičům vyrůstala. I proto byl ohlas frenetický.
A výkon muzikantů to ještě pumpoval. Momenty některých skladeb, které odhalily bigbítové kořeny Bacilů, působily dokonce tak neurvale, že kapela evokovala rané The Who. Se slušňáckým Neckářem ve stylové černé košili, mikrofonem v ruce a decentně naučenými pohyby, který přitom zpíval ze všech sil, to byl opravdu podivuhodný kontrast. Řekl bych, že takový kotel a chorál při zpěvu Šalalali jako na Rock for People ještě nezažil.
Velmi emotivní byl závěr koncertu, který Neckář s kapelou věnovali vzpomínce na kytaristu Otu Petřinu. Text balady Všechno je jenom jednou, který Rock for People zpíval sborem, se zároveň dobře hodil na popis vystoupení, které nebylo výjimečné jenom pro festivalový lid, ale podle reakcí na pódiu i pro samotného Václava Neckáře.
Není divu, že při Půlnoční v přídavku se nejen skandovalo, ale řadě návštěvníků kanuly po tvářích slzy upřímného dojetí.