King Krule si s sebou jako support přivezl norsko-americkou písničkářku a zpěvačku Kayu Wilkins, která si říká Okay Kaya. Ta úderem osmé hodiny nastoupila před hodně pomalu se zaplňující prostor pod pódiem a povětšinou sama pouze se sedícím kytaristou předvedla emotivní, poutavý a syrový soundtrack k lidským emocím na pomezí bedroom popu a balad evokujících 50. léta minulého století. Skladby má postavené převážně na svém hlasu. Hlasu plném kontrastů, který umí být jemný a éterický, ale i hluboký a chraplavě sténavý. Její uvolněné, plaché a jako by neohrabané pódiové vystupování dokonale doplňovalo náladový minimalismus její hudby a všechny, kteří dorazili včas, okouzlilo a uchvátilo.
Poté již před asi z poloviny zaplněné Forum (diváků se sešlo tolik, že slušně zaplnili prostor pod pódiem až po stanoviště zvukaře) na potemnělé pódium před nastoupivší kapelu přichází shrbená silueta, která se chopí kytary a do ticha se ozývá brnkání na kytaru, které začne zaplňovat prostor. Archy Marshall přilepí rty k mikrofonu a svým nezaměnitelným chraplavým barytonem otevírá koncert pomalou vypalovačkou Perfecto Miserable. Z jeho ztrhaného zpěvu a strašidelně rozmáchlých zvuků kapely začaly odkapávat emoce a nepřestaly až do konce koncertu. Přes Alone, Omen 3 se koncert dostává ke svému prvnímu vrcholu (kterých bude ještě několik) a špinavá basová linka a pronikavá syntezátorová crescenda se přelévají do trýznivé Dumb Surfer z alba The Ooz.
Setlist byl dlouhý a klikatý, přecházel od grungeové dravosti k uvolněným baladám a provedl nás všemi alby Kinga Kruleho samozřejmě s důrazem na poslední album Space Heavy. Proto songům z tohoto alba byla věnována více než třetina vyměřeného času. Bylo skvělé sledovat, jak povětšinou mladé publikum s nadšením reaguje na každou skladbu a na každý hudební vliv, který je možné v hudbě Archyho Marshala zaznamenat, ať již se jedná o vlivy post-punku, indie-rocku, newyorského no wave nebo klasických jazzových progresí. Fanoušci v sále byli napojeni na každý tón, na každou melodii. Přestože Marshall působil zdrženlivě a mezi jednotlivými songy mluvil jen sporadicky, existovalo nepopiratelné spojení s publikem. Jeho úchvatná lyrika na pomezí romantiky a brutalismu, plná syrových emocí a pocitů zranitelnosti, a poetická krása jeho huby podávaná skvělou sehranou kapelou návštěvníky vtáhla do sebe.
Přestože celá kapela byla výborná, tak si za svůj frenetický výkon zaslouží zvláštní zmínku bubeník a jeho neotřelé a úderné groovy. A samozřejmě saxofonista. Ten po celou dobu na pódiu působil jako neřízená střela. Jeho nástroje (střídal baryton saxofon a alt saxofon) úzkostlivě kvílely a vrčely a umocňovaly emoce hudby. A když nehrál fungoval jako hypeman, který řval do mikrofonu, potácel se a skákal po pódiu a přiváděl publikum do varu.
Archy Marshall v Praze naživo předvedl, že vyrostl v sebevědomého a energického frontmana smrtící kapely. Zahrál koncert, o kterém jeden můj kamarád trefně prohlásil, že měl duši. Jak již jsem predikoval v upoutávce na koncert, byla to opravdu nezapomenutelná zvuková cesta časem a prostorem. Nikdo z ní nechtěl sejít. Byl to zážitek nejen pro skalní fanoušky Kinga Kruleho, ale pro každého milovníka alternativně rockové hudby, která se nebojí experimentů. Kdo nepřišel, může jen litovat.
Verdikt: 85 %
King Krule,
Support: Okay Kaya
27. říjen, Forum Karlín
