Album Substance od Joy Division je eklektickou, sugestivní a obsáhlou oslavou tragicky krátkého odkazu průkopnické kapely. Obsahuje klasické singly jako Transmission, Love Will Tear Us Apart a Atmosphere, ale i raný materiál kapely inspirovaný Sex Pistols jako Warsaw nebo No Love Lost. Kompilace Substance od New Order zase mapuje cestu této skupiny od ponurého industriálního neklidu k jiskřivému tanečnímu rocku. Od Ceremony po Everything's Gone Green, od Blue Monday po The Perfect Kiss. Bylo tedy jasné, že je na co se těšit. Také jsem se těšil. A se mnou celé vyprodané Roxy.
Když úderem devatenácté hodiny a dvacáté minuty na pódium nastoupila kapela The Light vedená charizmatickým Peterem Hookem, který se široce rozkročen postavil za mikrofon s basou zavěšenou proklatě nízko, a spustila první položku první neworderovské části setu, bylo jasné, že naše očekávání budou naplněna. Hudební podklady se téměř neodchylovaly od původních verzí, a přestože Hook není Bernard Sumner, tak ho dokázal hlasově velmi dobře nahradit. Navíc mu v několika sonzích (Confusion, The Perfect Kiss nebo Bizarre Love Triangle) vokálně pomohl kytarista David Potts, jehož barva hlasu se, dle mého názoru, Sumnerovi blíží trochu víc.
Publikum se od začátku dobře bavilo a zejména při nevětších hitech kapele zkušeně sekundovalo. Sál žil vzrušením a radostí a vychutnával si basovou linku Everything's Gone Green nebo rozvibrované synťáky Blue Monday, ale ještě netušil, co ho čeká ve druhé části koncertu. Jakmile totiž dozněla True Faith, pánové opustili pódium na krátkou přestávku.
Když se kapela na pódium vrátila a spustila písně Joy Division, zdálo se jako by koncert teprve opravdu začal. Bylo to dravé, dynamické a mělo to punkovou energii. Teplota v sále stoupala s každým dalším songem. Jasně nebyl tam Ian Curtis, ale kdo jiný než Hooky by měl zpívat místo něj, jeho chraplavý vokál se prostě k těm temným krajinám Joy Division hodí. Jasně Hooky už nehraje všechny ty basové linky tlusté jako noha od klavíru sám (na pódiu jsou basáci dva), ale ty linky tam prostě jsou. Publikum hltalo každou notu, každou basovou linku, každý kytarový riff. Bylo napojeno na hudbu.
V energických pasážích šílelo a zpívalo a v těch klidnějších se také zklidnilo, a aniž by rušilo zážitek z hudby zbytečným tlacháním se pohupovalo do rytmu. Musím konstatovat, že takové publikum se jen tak nevidí. Je svým způsobem překvapivé jak hudba Joy Division i dnes na lidi funguje. A to byli v publiku i mladší ročníky. Paradoxně část setu věnovaná Joy Division zněla daleko současněji než ty taneční kousky New Order.
Tak to pokračovalo přes ikonickou dunící basu Transmission a hypnotickou She's Lost Control až do závěrečné Love Will Tear Us Apart, při které už zpívalo jako jeden muž a jedna žena celé Roxy včetně balkónu. Díky energii, která vyzařovala jak z Petera Hooka, tak z fanoušků tančících vedle mě, jsem si na chvíli připadal, jako bych byl někde v Anglii v roce 1978 na skutečném koncertě Joy Division. A možná si to na chvíli myslel i Hooky, jelikož ve svých 67 letech neváhal vysvléknout tričko a hodit ho do publika.
Verdikt 90%
Co víc říct? Skvělý koncert prokazující, že oheň Joy Division nezhasíná.
