Kulturní centrum Nová Cvernovka v Bratislavě od 20. do 22. dubna hostilo již pátý ročník showcase festivalu a hudební konference Sharpe. Akce opět představila řadu zajímavých interpretů z různých evropských zemí včetně České republiky a samozřejmě hostitelského Slovenska. Byl jsem zde již v minulých dvou letech a hodně mě bavila možnost poslechnout si na jednom místě větší množství interpretů, které neznám nebo jsem je ještě neviděl naživo. Proto jsem se do Bratislavy vypravil rozšířit si hudební obzory i letos.
Jako v předchozích ročnících probíhal festivalový hudební program na pěti pódiích a v knihovně, ve které se konaly tzv. secret gigs, tedy komorní akustická vystoupení některých interpretů z ostatních pódií, která byla vyhlašována až v průběhu festivalu. Na všech scénách se v průběhu festivalu vystřídalo přes 60 kapel a interpretů napříč žánry, přičemž Českou republiku letos reprezentovala trojice Toyota Vangelis, Matěj Dvořák se svým elektronickým projektem BoLs/sLoB a nové svěží jméno na pražské elektronické klubové scéně SJ yellow.
Festival zahájily domácí kapely
Čtvrteční warm-up festivalu představil špičky slovenské scény. Představilo se oceňované duo Lash & Grey ve speciální sestavě, elektronický producent Pišta Kráľovič aka FVLCRM se svojí AV Show a vítěz Radio_Head Awards 2022 v kategorii elektronická hudba Blame Your Genes. Tato vystoupení jsem však nezažil, jelikož jsem se do Bratislavy vypravil až v pátek.
Samozřejmě, že v celkovém množství vystoupení, nebylo v mých silách absolvovat všechna, ale viděl jsem jich hodně, takže výše vytýčeného cíle jsem dosáhl. Nebudu se rozepisovat o jednom každém z nich, ale přesto bych chtěl některé interprety jmenovat, protože se domnívám, že stojí za pozornost.
Z pátečního programu mě zaujalo hned první vystoupení, které jsem viděl, a to set mladé slovenské kapely Krstní otcovia. Svůj styl označuje jako experimentální anarcho post noise art mega kraut punk nebo zkráceně showcasecore a vloni debutovala EPčkem References. Musím říct, že jejich koncert předčil očekávání, která jsem po poslechu EPčka měl. Naživo dávají tu muziku, kterou by bylo možné označit za indie-rock s překvapivými prvky progresivního rocku, a kterou by bylo možné přirovnat třeba ke Squid, oživenou spontánními improvizacemi, ještě lépe než na nahrávce. Potvrdili, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co se na slovenské kytarové scéně v poslední době objevilo.
Další velmi zajímavou položkou pátečního programu byla britská avant-punk-jazzová kapela Taupe. Trio v obsazení saxofon, kytara a bicí předvedli syrovou polyrytmickou jízdu. Punková energie, jazzové cítění a eklektický experimetalismus, který jde až na hranu toho totálního kolapsu. Vystřelili mě z bot, a jejich vystoupení považuju za jedno nejlepších na celém festivalu. Vynechat jsem samozřejmě nemohl set skupiny Hope, o kterých se hovoří jako o neslibnější německé kapele současnosti, a to i proto, že jsem byl zvědavý, kdo že to v Praze bude předskakovat Depeche Mode. A je to opravdu výborné. Avantgardní pop postavený na trip-hopových beatech dýchající syrovou energií, který zní dojemně a zranitelně ale i temně a klaustrofobicky.
Z pátečního večera bych chtěl ještě zmínit tradičně katarzní vystoupení slovenské postpunkové partičky 52 Hertz Whale, kterou mám hodně rád. Nadchnul i hypnotický set plný balkánských hlukových stěn chorvatského noise rockového tria Nemeček, které interpretuje slovanskou lidovou hudbu překvapivým způsobem.
V sobotu program otevřela rakouská skupina Siamese Elephants garážově laděným indie-rockem oplývajícím příjemnou funkovostí a chytlavými popovými melodiemi, jehož provedením ukazuje že indie-rock ještě není mrtvý a že je možné mu stále nastavovat nové akcenty. Pánové posluchačům naservírovali s nonšalancí a nakažlivou radostí pestrou kolekci písní, z nichž každá vypráví hudebně jiný příběh, ale všechny navozují příjemnou náladu. Na venkovním pódiu to byl skvělý soundtrack k zapadajícímu slunci po prosluněném dni.
Další třešničkou na sobotním dortu byl multiinstrumentalista a emotivní zpěvák Ariel Tintar z Francie. Někdy na klávesy někdy s kytarou společně s výborným bubeníkem předvedl autentické a rafinované akusticko-elektro popové písně ve francouzštině a kreolštině, ve kterých staví mosty mezi moderností a klasicismem, mezi intimitou a globálností. Jeho songy se zarývaly pod kůži a jeho vystoupení bylo takový zážitek, že jsem si nenechal ujít ani jeho akustický secret gig v knihově.
Nechtěl bych opomenout ani vystoupení slovenské skupiny Vojdi. Tuto kapelu znám hodně dlouho a jejich neuchopitelnou muziku mám hodně rád. Byl jsem na nespočtu jejich koncertů, ale dlouho jsem je neslyšel, takže jsem se na ně těšil. A wow, oni ti tři profesoři harmonických progresí, frenetických rytmů a hudební šílenci jsou čím dál tím dokonalejší. S neskutečnou lehkostí jakoby jen tak mimochodem, hrají cokoliv a všechno dohromady. Od progresivního math-rocku, přes alternativu a indie až k jazzu a lehké psychedelii. Prostě si v muzice dělají, co chtějí a dělají to neskutečně zábavně. Členité kompozice s častými změnami motivů, nekonvenční rytmika, ironie a nadhled. Neznám u nás nebo na Slovensku jinou takovou kapelu.
Nemohu nezmínit ani energický koncert polské úderky Izzy and the Black Trees. Zpěvačka Izzy a její tři parťáci publiku ustřelili hlavy divokým post-punkovým nářezem. Rocková špinavost, hlučné psychedelické kytarové riffy, úderná rytmika ale i překvapivá melodičnost a neskutečná chytlavost, podtržená působivými vokály. Tato smečka má našlápnuto na velká pódia.
Ze sobotního večera bych chtěl ještě zmínit inspirativní set berlínského bubeníka a producenta, který si říká Margo, který ve své tvorbě vytváří progresivní a kreativní fúzi akustického jazzu a neo-soulu s pumpujícími hip-hopové beaty.
Bratislavský festival opět prokázal, proč si už za tu poměrně krátkou dobu své existence našel své místo na mapě evropských „showcase“ festivalů. Sharpe se zase povedl, v přátelské atmosféře představil zajímavé interprety, ze kterých si jak návštěvníci, tak delegáti, mohli vybrat a užít „to svoje“, nebo si pro sebe objevit něco nového.