Záznam z loňské koncertní pocty Forever Král, která se konala v rámci Metronome Prague Warm Up, připomene v pátek 28.1. na ČT Art tvorbu a hudební přínos Ivana Krále.
Ještě před premiérou záznamu se pojďme přenést na začátek 70. let. Do doby před natáčením desky Horses, kdy punková básnířka Patti Smith patřila mezi nejskloňovanější mladé umělce nastupující generace. A do kapely vzala "ufona" z Československa jménem Ivan Král.
Do skupiny Patti Smith se Ivan přidal v ten nejlepší okamžik. Patti už toho měla dost za sebou, ale přitom ještě všechno před sebou. Buskování na ulicích v Paříži, koketování s kapelou Blue Öyster Cult, bydlení v kultovním doupěti umělců a feťáků jménem Hotel Chelsea a taky celou řadu výjimečných vystoupení, ve kterých se její neurvalá poezie a přednes prolínaly se stejně neurvalou hudbou. Takový úkaz hudební scéna ještě neviděla. Patti Smith se vzpírala všemu, co bylo do té doby v hudbě normální. Formou, obsahem i stylizací byla naprosto unikátní. Tehdy ze všeho nejvíc milovala prokletého básníka Arthura Rimbauda, s nímž ve svých představách a textech prožívala takřka milostný vztah. Je to patrné z jejího prvního singlu, který měl na první straně píseň Hey Joe a na té druhé Piss Factory. Právě s touto nahrávkou, na níž ještě Ivan Král nehraje, zrovna objížděla Ameriku. A s každým odehraným koncertem získávala po desítkách i stovkách nové a nové příznivce své hudby. „O Patti se psalo už předtím, protože kdekoli vystoupila, udělala rozruch. Ta její mimika, ty fráze, co z ní padaly, to zanechalo na posluchačích stopu. Není divu, že o ní všude mluvili. Ve všech novinách v Americe jsem stále četl: Dejte si pozor na Patti Smith, ta něco dokáže,“ popisuje Ivan to zvláštní období v životě muzikanta, během něhož se rodí jeho hvězda a získávají fanoušci na celý život.
Esencí Patti Smith byly rozhodně koncerty. „Když jsem se s ní ocitl na pódiu, byl to jednoznačně úlet. Nic podobného jsem nikdy neviděl ani neslyšel, natož abych to hrál. A podobně to měla většina lidí,“ líčí Ivan svoje tehdejší pocity. Do téhle chvíle se možná snažil o hudbě naučit všechno, co dospíváním v Československu zanedbal, ale teprve teď začínal chápat, co je to stát na scéně a nechat se proudem muziky unášet za vlastní možnosti i představy. „Mělo to v sobě magii okamžiku, Patti vždycky začala tak, abychom věděli, co bude následovat, ale pak se to zvrátilo v něco docela jiného. Nikdo z nás se přitom ani na vteřinu nezastavil. Bylo to nadupaný a zajímavý už tím, že naše hudba nebyla klinicky čistá. Tohle nebyl normální rokenrol, písničky, co mají sloku, refrén, sloku, refrén, bridge a konec. Patti pořád mluvila a všechno posouvala do nečekaných směrů,“ zkouší slovy zachytit, co všechno prožíval na pódiu. Nikdy nebylo jasné, zda se něco unikátního stane, nebo se naopak kapela úplně rozpadne a zanechá publikum v rozpacích. Ale i v té nevyzpytatelnosti tkvělo kouzlo Patti Smith, které publikum lákalo na koncerty.
A právě proto kapela nestála jen o dalšího bravurního baskytaristu nebo kytaristu, který zaplní místo a bude chtít všechny ty unikátní nesrovnalosti seřezat do očekávané formy. Potřebovali někoho, kdo je úplně jiný, tak jako byla jiná hudba Patti Smith. „Byl jsem šíleně rád, že je v kapele žena. Těch chlapskejch spolků už jsem měl dost. Odlišovala se, a přesto mi projev Patti připomínal něco blízkého,“ vrací se Ivan bezděčně až k období svých studií a hlouběji. „Možná to bylo něco z francouzské literatury, možná ještě nějaký dřívější zážitek. Ještě v Československu jsme poslouchali třeba Gilberta Bécauda. A Patti na mě zkrátka nepůsobila jako Američanka, měla v sobě tu esenci Paříže. Přišlo mi, že s touhle ženskou můžeme dělat všechno, můžeme hrát rockové písničky nebo může zpívat jenom s pianem.“ Jako by celou tu dobu, studiem francouzské literatury, prací na benzínce i vymetáním klubů s pohlednými hošíky z Luger Ivan mířil právě k tomuto momentu. První koncert s Patti ho čekal záhy po konkurzu. Kluci mu řekli, ať si kromě baskytary vezme i normální kytaru. Vzhledem k tomu, že Richard Sohl hrál na klávesy levou rukou v basových rejstřících, sedlo to mnohdy o dost lépe. „Zaplaťpánbůh to ale tehdy bylo ještě bez bubeníka,“ směje se Ivan.
Dobře to začalo klapat nejen hudebně, ale i po lidské stránce. Tak jako předtím v práci u Apple Corps Kleinovi nebo ještě předtím při studiích svým zaměstnavatelům byl Ivan zcela přirozeně Patti pořád po ruce. „Když cokoli potřebovala, prostě jsem o tom věděl. Podal jsem mikrofon, naladil kytaru a dělal všechny ty běžné provozní věci.“ Taky spolu hodně mluvili, někdy jenom o knížkách a hudbě, jindy to skoro vypadalo, že chce Patti Ivana naučit a vysvětlit mu všechny ty drobnosti, kterými se Amerika lišila, vynikala nebo jí štvala. Patti vyrůstala obklopená náboženstvím, se svojí vírou hodně bojovala a bylo to pro ni jedno ze zásadních témat, ostatně i v textech a jejich intenzivním podání. Jednou Ivanovi dokonce předčítala z Bible a snažila se mu vysvětlovat vybrané pasáže. Nikdo v kapele nebyl za nájemného hráče. „Prostě jsme spolu byli kamarádi. A nejen s ní. I s kytaristou Lennym, brzy jsme o sobě začali tvrdit, že jsme bráchové,“popisuje Ivan bezelstně svoji novou hudební rodinu. Dobře vycházel i s Richardem Sohlem, který byl nadaný pianista. Zatímco s Lennym se Ivan pořád špičkoval, aby si naladil kytaru, Richard by všechny svoje party lehce zvládl zahrát jenom levou rukou. Nebylo divu, že byl celou dobu absolutně nad věcí. I on si s Patti rozuměl a i on stál tak trochu mimo hlavní proud. Vyrůstal totiž v silně náboženské rodině, ale byl homosexuál, což je kombinace, která člověku s citem pro umění často stvoří pár pěkných osobních démonů. „Richard měl cit pro hudbu, ale i pro Patti, když něco potřebovala, třeba jinak začít nebo se v něčem spletla. Patti znala vedle Richarda hodně gay chlapů a hodně spolu řešili vztahy,“ pokračuje Ivan v popisu individualit, které si kolem sebe tahle výstřední a nenapodobitelná umělkyně shromáždila a udělala z nich kapelu. „A já?“ zamyslí se nakonec. „Já jsem do toho všeho zapadal nejspíš tím, že jsem byl z jiného světa. Přijel jsem z Evropy a Patti mě mohla učit o Americe.“
A že se bylo co učit. Ivan se totiž díky svým novým spoluhráčům dostal doslova do zcela jiného světa, než v jakém se dosud pohyboval. „Patti, Richard a Lenny znali ten těžký underground v New Yorku. Všechny lidi, o kterých jsem dosud jenom četl a se kterými jsem se měl teprve potkat. Všechny básníky a šílence. Třeba Andyho Warhola a jeho suitu.“ Vždyť Patti tehdy stále bydlela a de facto žila s fotografem Robertem Mapplethorpem, autorem všech jejích ikonických snímků včetně přebalu debutové desky Horses, jejichž divoký a blízký vztah později popsala v knize Just Kids. Ivan přitom zůstával tím patrně nejnudnějším společníkem, jehož byste si s sebou na výpravu po bohémských večírcích New Yorku 70. let mohli vzít jako parťáka. Nefascinovalo ho na nich nic, a i když jejich dekadentní kouzlo těsně spojené s drogami, pitím a všemi dalšími neřestmi měl přímo před sebou, mnohem příjemnější mu bylo, když mohl zůstat doma a skládat si písničky. „Hotel Chelsea? Tam bydleli beatníci a děly se tam různé věci, ale mě to v té době moc nezajímalo, co tam kdo dělá. Víc jsem se věnoval hudbě. Možná jsme tam párkrát zkoušeli,“ mává rukou nad jedním z kultovních míst té doby. A s večírky s umělci to bylo podobné. „Občas mě někam přitáhli, protože jsem se jim líbil. Hlavně chlapům. Pořád mě chtěli objímat a vysvětlovat mi, s čím mi můžou pomoct. Říkal jsem jim: Jo, jo, jdi do háje!“ vrtí Ivan hlavou. „Z jednoho takového večírku mám dokonce fotku. Patti tam mluví s Allenem Ginsbergem a říká mu o mně. Já tam stojím za ním… on se na mě otočí. A první, co mi řekne? Samozřejmě, že mě chce sbalit! To samé Burroughs. Přišlo mi, že jim jde všem jenom o sex. Žádné umění. A tak jsem se toho stranil. A nevím, jak to dělali ostatní, ale já musel ráno do práce,“ vzpomíná. Navíc měl normální strach, že by to přehnal a nemuselo by to dobře skončit. „Nechtěl jsem dopadnout jako Iggy, ten na to kolikrát dojel, že se dostal do stavu, kdy o sobě nevěděl, a pak se sám divil, kde a s kým se probudil.“
Ale zpátky ke koncertům. Paměť už je trochu děravá, ale jedním z prvních, který Ivan Král s Patti Smith odehrál, byl patrně přímo v CBGB. Na svoji basu měl tehdy tak velký aparát, že se do stísněného klubu sotva vešel. „Nikdo se nebál, byli jsme parta. Dneska se na to dívám jako na období obrovského romantismu. Hráli jsme okamžitě. Nedávno jsem našel fotku, jak hraju na basu právě v CBGB a nebojácná Patti se dívá přímo do kamery s výrazem: No a co! V jejích očích je všechno,“ zasní se Ivan. Byl konec roku 1974, konečně se mu začalo plnit, co si přál už jako malý kluk. A začal chápat, že kromě samotného umělce, jeho kapely a toho, jak spolu dokážou tvořit, vystupovat a působit, je stejně klíčovou figurou dobrý manažer. Jane Friedmanová, jež se o Patti Smith starala, v tomhle ohledu vynikala. Kapele, která kromě singlu neměla žádnou nahrávku, tehdy naplánovala rozmanité a přitom velice úspěšné turné napříč celými Spojenými státy, na jehož jednotlivé zastávky přicházeli lidé zvědaví na tu senzaci, o které četli v novinách. A odcházeli vesměs jako fanoušci dychtiví nahrávky i dalších koncertů. Ivan po příštipkaření s Luger a hledání výrazu s Blondie konečně koncertoval se skutečnou kapelou na prudkém vzestupu a poznával, co to v Americe znamená být on the road.
Často to byly docela bizarní zážitky. Jako když vystupovali v klubu přímo nad zastávkou metra a pokaždé, když pod nimi projížděl vlak, musela kapela přestat hrát. Tehdy, mimochodem, dělali předkapelu Ericu Burdonovi, zpěvákovi The Animals, kteří patřili k důležitým kapelám britské invaze v 60. letech. „Přišlo mi neuvěřitelné, že taková hvězda hraje v takovém prťavém krcálku! Pamatuju si, jak za námi přišel do šatny a já byl moc rád, že jsme se seznámili. Ty momenty mezi metrem a hraním byly tedy něco,“ vzpomíná Ivan. Utkvěl mu také koncert v Texasu, kde je překvapil plot kolem pódia, který měl podle všeho kapelu bránit proti létajícím půllitrům od nespokojených fanoušků country hudby, alkoholu a rozbrojů. „Asi tam hrály kapely jiného druhu než my.“ A tak si ta sebranka kolem Patti Smith vyrazila pobaveně a možná i trochu posměvačně pořídit kovbojské boty, aby byla večer připravená na všechno. „Naštěstí po nás neletělo ani jedno pivo,“ směje se Ivan té vzpomínce.
Nejsilnější zážitky v něm ale zanechala cesta přes celou Ameriku až do Los Angeles a San Francisca. „Bylo to děsně zajímavý. Pořád jsem otevíral oči a snažil se zachytit, jak je každý stát trošku jiný. Pořád to byla Amerika, ale pokaždé se to trochu lišilo. Lidi jinak mysleli, měli jiný přízvuk. Hraní v kapele jsem bral tak, že můžu cestovat zadarmo: Hele, co ještě chceš? Budeš rád, až jednou budeš dědek,“popisuje svoje první dlouhé výpravy napříč Amerikou, ze které zatím i po těch letech pořádně znal vlastně jenom New York a areál kampusu v Geneseo. Jejich cesty se ubíraly líným tempem. Ivan si při dlouhých přejezdech přes Nové Mexiko nebo poušť v autě četl. A všichni společně poslouchali rádio a snažili se vždy naladit to nejvíc undergroundové. Pop tehdy v jejich káře neměl místo. Na západním pobřeží poprvé naplno pochopil, co to znamená mít s kapelou úspěch. Čekala je totiž snad týdenní série vyprodaných koncertů v jediném klubu. A to byl ten největší ohlas, který zatím na pódiu zažil.
„Jane Friedmanová prostě byla zkušená manažerka. Dobře vytipovala kluby, ve kterých by Patti měla hrát. Z peněz, co dostala, se platil benzín, jídlo a motely. Všichni jsme spali v jednom nebo ve dvou pokojích. Pendlovali jsme po celé Americe po klubech, o kterých jsme v životě neslyšeli. Ale tím se šířila ta pověst o Patti,“ přibližuje Ivan mechaniku, kterou se tehdy z excentrické zpěvačky s odporem k popovým žebříčkům i postupům cílenou prací stávalo horké zboží hudebního průmyslu. „Jane Friedman se v tom opravdu vyznala. Když podepsala Patti, věděla, co dělá,“ zdůrazňuje Ivan. „To ona mi dala jako první desku Police, když je ještě nikdo neznal. Byla první, kdo mě přitáhl na koncert Queen. Dávala mi jejich desku a říkala: No, Ivánku, nevím, jestli se ti to bude líbit. Samozřejmě jsem na ně šel, když ještě předskakovali Mott The Hoople. Freddie Mercury měl laryngitidu, tak museli předčasně končit. Ale za rok už hráli v Madison Square Garden.“
Málokdo rozuměl tomu, co se na tehdejší hudební scéně dělo, tak dobře jako jejich manažerka, ježnavíc s muzikanty byla na stejné vlně euforie a stejně si užívala i různé kapelní pošetilosti. Jednou se třeba zmínila, že se jí líbí muži s kníry. A v San Franciscu pak neposlouchala od kluků nic jiného než: „Jane, podívej, tady je jeden! Ten je přímo pro tebe!“ Je to samozřejmě nepodstatná drobnost, ale právě dětinský humor umocněný hodinami a hodinami strávenými společně v autě na cestě za devadesátiminutovým vystoupením často ukazuje, jak dobře to uvnitř hudební skupiny funguje. A na kolik jsou v ní muzikanti opravdu spolu, i když je na jednom místě nedrží jen skelet kapelní dodávky.
Členové The Patti Smith Group na nějaké sebestředné úlety neměli prostor ani chuť a chemie mezi nimi musela být výjimečná, protože jinak by jim to prostě tímhle stylem nefungovalo. Každý večer hráli něco jiného a jejich písničky nabývaly nepředvídatelných tvarů, temp i forem. Třeba i několik minut před vystoupením Patti přišla, vyškrtala seznam skladeb a sepsala úplně nový. „Pak jsme šli na pódium a stejně to celé znovu změnila. Často se ani nepodívala na to, co se má hrát dál. Písničky se prolínaly jedna s druhou a odbíhaly do nepředvídatelných míst. Patti šla po pocitu, říkala, co ji zrovna napadlo. Ale fungovalo to,“ popisuje Ivan zvláštní povahu celého jejich společenství. „V některých skladbách jsme tak jako kapela jistě byli úplně mimo. Když třeba Patti začala hrát na kytaru nebo klarinet, mohli jste se na to dívat různými způsoby. Jako na moderní jazz nebo taky jako na něco šíleně stupidního. Stávalo se nám i to, že se lidi nudili. Ale důležité bylo, že v tom nebyla žádná rutina.“
Po leckdy náročných koncertech, u nichž nikdo předem netušil, jak dlouho budou trvat, se toho už vlastně moc nedělo. „Snědli jsme jídlo, co nám přinesli do klubu, vypili pivo a víno. A pak jsme šli do motelu. Když Patti nebo Lenny někde měli – třeba jako v San Franciscu – nějaké známé, tak se sbalili a šli někam společně. Já jsem většinou mířil na hotel spát.“ Ivan byl naprosto srovnaný s tím, co prožíval na pódiu. Bylo mu úplně jedno, že nemá žádnou stálou práci, vždycky, když se vrátili do New Yorku, tak si nějaký melouch, který mu vydělal na nájem, našel. Pracoval klidně ve skladu, pomáhal, s čím bylo třeba, a večery trávil na zkouškách nebo na koncertech. „Byl jsem spokojený, říkal jsem si, sice nejsme Rolling Stones, ale to, co děláme, je něco úplně jiného. A něco úplně nového. Cítil jsem, že se doba změnila a my máme šanci,“ohlíží se za svými začátky s Patti Smith. „Všude, kde jsme hráli, jsme měli úspěch. Nikdo na nás nepískal. Vždycky to bylo zajímavý, hráli jsme v malých klubech i po univerzitách, kde bylo intelektuálnější publikum zahrabané v knihách. Chtěli nás všude. Když se na to dnes zpětně dívám, to hraní s Patti tehdy skutečně byla taková storm, bouřka.“
Kapitolu Bouře z knihy Honzy Vedrala Neuvěřitelný Ivan Král přinášíme s laskavým souhlasem nakladatelství Slovart.