Robbie Williams patří do velmi malé skupiny zpěváků, jejichž kariéra trvá déle, ba dokonce zářivěji než boybandy, v nichž kdysi začínali. Podobný úspěch potkal jen Justina Timberlakea a Harryho Stylese.
Britská skupina Take That vznikla v roce 1990 a byla součástí ostrovního vývozního artiklu do světa globální popmusic. Skupiny jako Take That, Westlife, Boyzone nebo East 17 opanovaly tehdejší hitparády a když musel v polovině dekády Robbie Williams z Take That odejít kvůli problémům s drogami, na jeho budoucí kariéru by si nejspíš vsadil málokdo. A rozhodně se nečekalo, že bude jednou největší hvězda ze všech těch boybandových fešáků.
Jenže Williams to dokázal. Už první singl z roku 1996, cover písně Freedom George Micheala, se v Británii dostal na druhé místo žebříčku a když o rok později vydal debutovou desku Life thru a Lens, byla z toho senzace. Prodeje by nejspíš utáhl sám o sobě hit Angels, ale i další singly jako Let Me Entertain You a Old Before I Die se chytly.
Což umocnila o rok později vydaná deska I’ve Been Expecting You s další náloží hitů Millenium, No Regrets nebo Strong. Byl to neuvěřitelný příběh i pro bulvár, pár let po vyhazovu z boybandu kvůli drogám tu byl najednou fyzicky i pěvecky precizní Robbie, který sólově válcoval dřívější kolegy rozdílem třídy. Když k tomu připočtete ještě album Sing When You’re Winning z roku 2000, kde byly další globální hity Rock DJ nebo Kids s Kylie Minogue, předvedl Williams nejen ukázkový comeback na scénu, ale v rozmezí čtyř let vydal tři alba plná dodnes se hrajících hitů.
Je pravda, že později už z komerčního hlediska tak neválel. Pokud nepočítáme skladby Something Stupid a Feel, zaznamenával Williams spíš běžný zájem rutinních singlů a žádná mimořádná senzace se už nekonala. Ale není to jeho vinou, nultá léta znamenala na britské scéně generační obměnu a tak, jako setrvačně dozníval britpop, dozníval v hitparádách a obchodech s deskami devadesátkový pop. Byla to dekáda, kdy přišli Coldplay, Amy Winehouse, Duffy nebo Lily Allen a definitivně proměnili zvuk ostrovního mainstreamu.
Robbiemu to ale nemuselo vadit. Užíval si pozici globální hvězdy a válel dál alespoň na koncertních pódiích. Kromě toho, že je talentovaný zpěvák a skladatel, je zároveň rozený šoumen a komik. Vymýšlel vtipná čísla a scénky, kterými dodnes prokládá svá vystoupení, a publiku tím dává něco víc, než na co bývá z popových koncertů běžné. Autor tohoto článku si dodnes vzpomíná na pražský koncert, během něhož si zpěvák „vzal“ fanynku z publika. Co na tom, že na každé štaci byla ta scénka do poslední vteřiny nacvičená a jen si vždy vytáhnul na pódium jinou dívku? Jako fór to fungovalo skvěle a v divákovi to zanechalo sympatický dojem, že mu za tu vstupenku dal Williams víc, než musel. Není to zkrátka jen hudba. Je to šoubyznys, a Williams zvládá na výbornou oboje. V den svých narozenin na sociálních sítích uvedl, že nehodlá psát u příležitosti jubilea žádnou velkou esej o svých nadějích a snech. Ohledně těch fanoušky odkázal na svůj loňský životopisný dokument a místo velké bilance především děkoval. Tak všechno nejlepší a těšíme se na další koncert!