Obrázek k článku 32 Bar Talk: Talent jménem Daniel Bulatkin. Proč studovat jazz v zahraničí? (87)
| Redakce | Foto: JazzFestBrno

32 Bar Talk: Talent jménem Daniel Bulatkin. Proč studovat jazz v zahraničí? (87)

Pianista Daniel Bulatkin je považován za jeden z největších talentů české jazzové scény. Už druhým rokem získává zkušenosti při studiu v Rotterdamu. V podcastu 32 Bar Talk, který společně s magazínem Headliner připravuje festival JazzFestBrno, se rozpovídal o své lásce k hammondkám či o tom, že ne všechno v Nizozemsku je zase úplně růžové. Moderátorem podcastu je trumpetista Jakub Gatěk.

Narodil se roku 1999 v Praze a už ve svých patnácti letech získal třetí místo v prestižní soutěži Pianista roku pořádané firmou PETROF, které se účastnil jako nejmladší soutěžící v historii. Záhy začal hrát v kapelách se zkušenými jazzmany. V dnešní době je k slyšení jako sideman ve formacích od straight-ahead a moderního jazzu až k prog-rocku, neo-soulu, či world music. Zároveň pilně pracuje na vlastních projektech.

Rozbil jsem prasátko a pozval si do studia své lektory

Hudbě se Daniel věnoval od malička, ale byla pro něj spíš koníčkem, který nikdo nebral vážně. „Když mi bylo dvanáct a rozhodovalo se, jestli budu hudbu vůbec dělat dál, řekl jsem si, že určitě pokračovat chci, ale nechci dělat dál klasiku. Máma mi tenkrát domluvila hodinu u Vojtěcha Eckerta a on mě vlastně hned při té první hodině donutil improvizovat,“ vzpomíná na své první setkání s jazzem. Otevřel se mu tak úplně nový svět. Zatímco jeho učitel měl zálibu v Keithu Jarrettovi, Daniel si zase zamiloval Billa Evanse. „Poznával jsem takhle postupně další a další jazzové klavíristy. Ke každému jsem od svého učitele dostal bez přehánění až desítky cédéček a takhle se mu ve mně podařilo vybudovat lásku k jazzu,“ říká.

Dalším zlomovým momentem byla jeho první účast na jazzových dílnách ve Frýdlantě. „Tam jsem v roce 2013 poprvé okusil, jaké to je hrát s lidmi, a to mě nadchlo. Moje propojování se zkušenými jazzmany pak začalo na Czech Jazz workshopu. Tam mě Pavel Wlosok řekl, že nejvíc se toho člověk naučí přímo na pódiu od lidí, kteří toho umí daleko víc než on,“ vzpomíná Daniel. V návaznosti na to jako prvního oslovil o dvě generace staršího flétnistu Jiřího Válka, který hrával mimo jiné v legendárním orchestru s Karlem Velebným. „Díky Jirkovi jsem si postupně zahrál se spoustou dalších muzikantů, kteří jsou na české jazzové scéně etablovaní, jelikož jsme většinou hráli v nějakém triu nebo kvartetu. Další posun pak přišel asi po třech letech, co jsem jezdil na frýdlantské workshopy, kdy jsem rozbil prasátko a pozval si lektory na nahrávání ve studiu. To pro mě byla další obrovská zkušenost a zároveň to zafungovalo i jako promo, které mi otevřelo další dveře,“ ohlíží se za svým vstupem na českou jazzovou scénu.

Jazzové jamy jsou ze začátku extrémně nepříjemné, ale člověka naučí nejvíc

Daniel z vlastní zkušenosti ví, že když se člověk spřátelí se svými vzory, které potkává na jam sessionech, může od nich dostat spoustu cenných rad. „Jamy pro mě byly obrovská zkušenost. Ze začátku bylo extrémně nepříjemné tam jít a být ten nejhorší, ale právě to člověka zároveň naučí nejvíc. Podle mě jediný legitimní důvod proč nejít na jam je, že máš pocit, že už ti to nic nedá. Ale k takovému pocitu se můžeš dopracovat až poté, co jsi byl na jamu tisíckrát,“ říká.

Zároveň nemá vůbec žádné pochopení pro mladé muzikanty, kteří nechodí na koncerty svých vrstevníků ani etablovaných jazzmanů, přičemž takových případů není podle něj vůbec málo. „Přitom si myslím, že i na české scéně máme super jména, která mají ne-li světovou, tak minimálně evropskou hodnotu. Ale mladí jazzmani na ně z nějakého zvláštního důvodu nechodí a raději si doma cvičí,“ dodává.

Úroveň výuky v Nizozemsku je úplně někde jinde, navíc si muzikanti navzájem přejí

Po absolvování bakalářského programu na HAMU se Daniel rozhodl změnit prostředí. „Věděl jsem, že magisterské studium v Česku mě nikam neposune,“ říká s tím, že potřeboval vystoupit ze své komfortní zóny. Rozeslal tedy přihlášky do několika evropských škol a nakonec skončil v Rotterdamu. „Ta úroveň v Nizozemsku je úplně někde jinde. Člověk vidí klavíristy, kteří jsou třeba i mladší než já a hrají skvěle. To mě motivuje neustále na sobě pracovat,“ říká. Vnímá také jiné možnosti z pohledu soutěží a grantů. „Jakmile člověk vyhraje v Nizozemsku soutěž, katapultuje ho to okamžitě na úplně jinou úroveň a skutečně otevře nové možnosti. To se v Česku nestane. U nás zkrátka není ani zdaleka taková konkurence a pak ty soutěže nemají takový efekt. A když si člověk zažádá o grant, může v Nizozemsku dostat klidně čtyři tisíce Euro, což mu neuvěřitelně uvolní ruce v další práci,“ srovnává.

V Nizozemsku má oproti Česku zároveň pocit mnohem silnějšího komunitního spojení. „Lidi chtějí vidět, že ti ostatní uspějí. Když dám příspěvek o tom, že jedu s nějakými zkušenými muzikanty na turné, reakce v Česku je: „Zase si vybrali toho Bulatkina? Proč?“ Reakce v Nizozemsku je: „Super. Gratuluju,“ říká v podcastu s tím, že když se lidé podporují, tak tím zároveň rostou.

Recept na zlepšení jazzového školství v Česku však nemá. „Největší problém v Česku je dlouhé období komunismu. Tím tady všechno zamrzlo a i jazzové školství u nás teprve začíná. Hodně jsem přemýšlel nad tím, co by se mělo udělat, aby se české školy posunuly a bohužel to v tuto chvíli vidím jako neřešitelný problém. Jediný způsob je, aby ty školy vytrvaly co nejdéle. Všechno chce čas. Musím ale ocenit, že se za posledních deset let vybudovala prakticky od nuly velmi inspirativní scéna v Brně,“ chválí.