Z letošního Rock for People jsme vám v sedmičlenném Headliner týmu pod vedením Šárky Hellerové nabídli důkladné denní zpravodajství čítající přes deset plnohodnotných recenzí či zpráv denně a řadu výstupů na sociálních sítích. Byla to jízda, stejně jako celý festival, na němž jsme pro vás stihli „nabrat“ také řadu rozhovorů s vystupujícími hvězdami, kterých se tradičně dočkáte v dalších číslech časopisu Headliner v průběhu roku.
Hudební masakry, foto: Frank Fišer
V našich podcastech Headliner CZ a NOTY VOLE vás ještě čekají tři záznamy z panelů, které jsme pro letošní ročník přímo na místě připravili a odbavili. Přesto je třeba udělat tečku za ročníkem, který byl v mnohém jiný. A to už tím, že po dlouhé době Rock for People příliš nepřálo počasí. Pršelo skoro celou dobu a čerstvá tráva, kterou pořadatelé nechali vysadit před druhým největším pódiem, se krátce po začátku proměnila v otravné bahno. Bylo neuvěřitelné sledovat, s jakou grácií zvládli pořadatelé všechny nepříjemnosti vyřešit a pomocí dřevěných štěpek a umělohmotných pochozích desek zpřístupnit i nejzastrčenější místa areálu. Tady se žádné hřbitovy holinek nezakládaly.
Headliner půda se šéfy Rock for People, foto: Frank Fišer
Zvláště vhod přišla také novinka letošního ročníku v podobě Washpointu od Samsungu. Se zablácenými svršky se u mobilní „prádelny“ před hlavním vstupem na festival už od rána tvořily dlouhé fronty, které rychle ubíhaly, a nejen kempujícím návštěvníkům zjednodušovaly festivalový život. Protože čistota je půl mejdanu.
A konečně je třeba ocenit samotné návštěvníky festivalu, kteří se nenechali rozmary počasí nijak rozhodit a užili si festival naplno. Ať už se jednalo o headlinery nebo o objevy na malých pódiích. Jako poslední tečku za našimi články z festivalu jsme pro vás připravili malé best of našeho Headliner týmu. Jaké koncerty jsme si užili nejvíce a proč?
Washpoint před areálem, jedna z novinek Rock for People, foto: Marek Reinoha
Šárka Hellerová: S Gorillaz byl začátek jako na obláčku
Tak to je v háji, nic lepšího už tu nebude, říkala jsem si v podstatě už na začátku koncertu Gorillaz. A bylo to tak, ničemu to ale nevadilo, protože se zbytek festivalu držel víceméně blízko téhle mety. Geniální nová deska The Mountain si v klidu rozuměla s geniálními starými hity, Damon Albarn byl absolutní sympaťák a strůjce všeho. A že se toho na pódiu dělo mnoho, takhle nějak si představuju, že vypadají ty jamy v nebi, když tam přijde někdo novej. Kolem fantastický muzikanti a kamarádi, kteří ho podpoří v jeho nápadech. A všichni, kdo to slyší, se cítí jako na obláčku.
Gorillaz, foto: Frank Fišer, recenzi koncertu čtěte zde.
Ondřej Kubín: Kytarová škola Toma Morella
Kytarista Rage Against the Machine přijel na Rock for People nejen s náloží chytlavých kytarových riffů, z nichž část vměstnal do koláže úryvků, ale také s dojemnou vzpomínkou na Chrise Cornella (Like a Stone) nebo na Ozzyho Osbournea (Mr. Crowley). A taky se svým patnáctiletým synem Romanem Morellem, který u Crowleyho vystřihnul takové kytarové sólo, že by i Randy Rhoads uznale pokýval. Navíc Tom přidal i žánrový úkrok v podobě springsteenovské písně The Ghost of Tom Joad, instrumentální verzi Killing In the Name, předvedl sólo na jack kytarového kabelu, pořádně potrápil pedál whammy, který mu dává jeho typické pískavé zvuky, a prostřednictvím kytary popřál v češtině smrt fašismu. Zkrátka zatraceně hodně muziky za pouhou hodinu!
Tom Morello se synkem, foto: Marek Reinoha, recenzi koncertu čtěte zde.
Dany Stejskal: Nostalgická neděle s Alicí a Mylesem Kennedym
Nedělní NOTY VOLE máme za sebou, jdeme rozjet Chrpám moshpit a „nahoru – dolů“. Něco sníme a mažeme na Dana Bártu s Alicí. Jsem pamětník, těšil jsem se moc a dostat se do druhé řady nebyl až takový problém. Pozdravuj máti, Ani náhodou, A to Tě trochu bolí, Slepej, mladej, mrtvej…
I přes v tu chvíli značný vítr to pod pódiem hraje a zpívá jak z desky, Dan Bárta vtipně glosuje každou píseň, je to retro zábava s tak fantastickým vokálním výkonem, že není prostor na slzy nostalgie, ale jen na obdiv. O pár hodin později jsem si na Dana vzpomněl na koncertě Alter Bridge, kde Myles Kennedy předvádí něco podobného akorát v kombinaci s Markem Tremontim, což je tak fenomenální koncert, že mě už festival nemá dát víc.
Stejně obrovský vokál a podobná nostalgie, jen o deset let kratší. A samozřejmě večerní Iron Maiden to už jenom korunují. Nelze si přát lepší nedělní dýchánek.
Alice s Danem Bártou, foto: Frank Fišer, recenzi koncertu čtěte zde.
Marek Reinoha: Největší z nejmenších byli Yard Act
Pokud bych měl vybrat jeden koncert, který pro mě definoval letošní ročník Rock for People, jsou to, při vší úctě ke Gorillaz nebo Iron Maiden, jednoznačně Yard Act. A to ze dvou důvodů. Za prvé kvůli jejich autenticitě, řemeslné poctivosti a nespoutané energii. A za druhé kvůli jejich žánrovému přesahu od post-punku přes indie a art-pop až po funky groovy. Oběma těmito aspekty mě během svého vystoupení posadili na zadek. A to takovým způsobem, že jsem chvílemi zapomínal fotit. Slyšet songy Yard Act naživo je vždy radost. Ta energie, která je patrná už na nahrávkách, se násobí. Šílená kytarová sóla, mistrovsky melodické basové linky, sebevědomě přesné bicí a nad tím vášnivý a charismatický James Smith. Co víc si přát.
Yard Act, foto: Marek Reinoha, recenzi koncertu čtěte zde.
Wlado: Parádní nejhorší koncert Babyshambles
Napsat odstaveček s jednou kapelou, co se mi líbila na festivalu Rock For People, je úkol, který se prostě nedá splnit. Jasně, že bych mohl sáhnout po skvělých a bezchybných show headlinerů – ať už Gorillaz nebo závěrečných legend Iron Maiden. Jasně, že moje srdíčko nejvíc plesalo při britských kytarovkách a nohy nejvíc tančily na závěrečných elektronických nebo rapových setech. Co se mi ale na Rock For People nejvíc líbilo, jsou ty jedinečné okamžiky, které dělají festival takovým, jakým je. Že někdo vytáhne fanouška z pódia a nechá ho zazpívat je sice klišé, ale prostě to funguje. Ranní překvapení na Karaoke stage anebo spontální sety na Táborák stage. Co z toho všeho vybírat? Taky je prostě paráda, když vidíte kamarády jak sami někde hrají, ať už je to ve stanu spolu s Vypsanou Fixou, anebo fakt zábavnej a bezstarostnej set na Eco Flow, na té nejmenší co festival letos měl. Všechno jsou to to ty nejlepší okamžiky. Ale jestli si mám teda opravdu vybrat tak vybírám koncert, který jsem v reportu nazval nejhorším na festivale. A to Babyshambles, to prostě bylo něco parádního!
Babyshambles, foto: Marek Reinoha, recenzi koncertu čtěte zde.
Frank Fišer: Životní objev jménem Unpeople
Rozhodnout, ať už subjektivně, nebo objektivně, který koncert z těch desítek proběhlých a zhlédnutých na letošním Rock for People byl nejlepší, je skoro týrání. Jedno vystoupení se mi přece jen zaseklo hluboko pod kůži, a to v mnoha ohledech. Páteční show britských unpeople byla snad po všech stránkách téměř geniální. Skvělý repertoár kapely dejme stranou a pojďme si nalít čistého vína. Stage presence, zvuk, charisma, přednes bez jediné chyby a hlavně pocit, že odcházíte s novým životním objevem. Podobně mluvila většina přihlížejících. Konečně kytarová kapela, která je zajímavá, svěží a aspiruje na titul nové mladé hvězdy. Ne nadarmo se mezi lidmi chytilo jejich překřtění festivalu na Rock for Unpeople.
Unpeople, foto: Frank Fišer, recenzi koncertu čtěte zde.
Honza Vedral: Dostaveníčko s legendou Social Distortion
Nebyl to koncert pro každého. A asi se nekonal ani ve správný čas ani na správném místě. Přesto jsem si vystoupení Social Distrotion užil přesně tak, jak jsem si představoval. Žádné hrocení, hrození, pózy na efekt. Ale v prosvítajícím slunku epický, jednoduchý, přímočarý punk šmrncnutý americanou. A Mike Ness charismatický, zadumaný, trochu mimo… Byl to ten typ zážitku, na který si člověk musí počkat. S hudbou, která není vůbec komplikovaná, ale potřebuje čas, aby vám najela. A tak kolem mne proudily davy nedočkavců lačnících po dalším moshpitu a laciném vzrušení. A já si to v tom odpoledni broukal melodie o odpadlících a užíval si pocit, že jsem taky renegád, protože se mi to na rozdíl od těch chvátalů kolem líbí. Mike to celé podtrhnul rozhovorem, kterého se v Headlineru dočkáte již brzy. Přišel na něj a drsně zachrčel: „Prej máme mít deset minut. Ale já už nikam nespěchám. Můžem mluvit, jak dlouho budeš chtít…“ Není nic lepšího a vzácnějšího než na festivalu nikam nespěchat. 8647!
Social Distortion, foto: Frank Fišer, recenzi koncertu čtěte zde.