Warhol by možná nikdy neudělal Polévkové série, nebo své další majstrštyky a svět by patrně vypadal jinak, neb by v jeho skládačce zrovna tento dílek chyběl. Rauchenberg kdysi řekl „Prací umělce je být svědkem své doby v dějinách…”. Proč o tom ale tak dlouze a pro mnohé nudně píši?
Inu, vše souvisí se vším, že? Nedávno na Letné proběhla jistá demonstrace, jejímž prostřednictvím část společnosti, která je nespokojená s aktuálním vývojem, chtěla dát najevo, že tady stále je a nelíbí se jí to, či ono. Nechme stranou, zda to je funkční model, či ne. O to totiž v téhle glose vůbec nejde… Ta jde po tom, co následovalo poté. Tedy po následném shitstormu té druhé části společnosti, která je naopak s tím, kdo je u vesla a jakým směrem vesluje, naprosto spokojená. Odfiltrujme tu část, kdy tihle lidé řešili organizátory, protože ani to není meritem. Jako červená niť se diskusemi táhly výkřiky o tom, že by umělci (záměrně píši obecný termín) měli mlčet a ke společenskému vývoji se ani omylem nevyjadřovat. Nechme stranou primitivní urážky, které mnohem více vypovídají o jejich autorech než o ostrakizovaných. Pojďme se podívat na mé oblíbené místo, tedy do minulosti, neb bez znalosti historie, jsme odsouzeni k opakování stále stejných chyb…
Jak to tedy bylo kdysi? Už v antickém Řecku jistý Sofoklés psal divadelní hry plné “politiky”. Třeba taková Antigona je o konfliktu mezi zákony obce a nepsanými zákony rodu. A co teprve takový Aristofanés? Ten se s kritikou poměrů v obci už nemazal vůbec. Co třeba takový Jean-Baptiste Poquelin, aka Molière? Nebo Shakespeare? Vzpomínáte, pokud jste zažili tuzemskou předlistopadovou totalitu, jak jste jako publikum hltali každou narážku v Molièrových, či Shakespearových hrách? Jak jste hledali mnohdy jen hercem naznačené? V klidu tedy můžeme říci, že obraz politiky v zrcadle umění tu byl vždy…
Tím jsme se vypořádali s divadlem a jelikož jsme na půdě hudebního magazínu, pojďme se podívat na muziku. Začneme třeba od středověku s jeho potulnými zpěváky, kteří táhli od města k městu a krom písní o hrdinských činech, často na jarmarcích pěli i songy se sociálním podtextem, či satirické šlehy. Co takoví šantánoví a kabaretní zpěváci ve století devatenáctém? Nebo bluesmani a posléze folkaři? Takový Bob Dylan to od protest songů dotáhl až k Nobelovce za literaturu, že? Pojďme opět i před listopad osmdesát devět. Sedíte v publiku a hltáte každé slovo v písních Merty, Plíhala, Spirituál kvintetu, tehdy i Nohavici, či punkáčů, nebo undergroundových kapel. A hledáte náznaky, skryté významy, … Opět tedy lze naprosto v klidu konstatovat, že i muzika vždy byla “politickou”.
Jak se tedy přihodilo to, že dnes jsou pro určitou část společnosti umělci někým, kdo má “držet hubu a krok”? Jako by najednou nebyli součástí oné společnosti, a tudíž neměli právo na své vidění světa. Záměrně se vyhýbám slovu názor, neb obzvláště v poslední dekádě trpí tak silným inflačním přebytkem, že jakékoli jeho užití působí pomalu jako vtip. Pohříchu většinou špatný vtip…
Vraťme se zpět k Rauchenbergovi a jeho výroku. Je, či není, i dnes prací umělce být svědkem své doby? A pokud není, tak kdo oním svědkem je? Kdo jiný má těm, kteří se mají starat s péčí řádného hospodáře o společnost jako takovou, tedy nejen o rozpočty, ale i o vědomí, povědomí, sounáležitost a morálku? A kdo by měl politikům nastavit ono pověstné zrcadlo? A stojíme o to vůbec, nebo chceme spíše klid na práci a bezpohlavní pop bez chuti a zápachu z reproduktorů v supermarketu k výběru správné petky s Braníkem a maxi balení kuřecích párků ze separátu? Samé otázky… Diskutujme.