Obrázek k článku Ze života hudebního novináře. Dekáda Headlineru očima jeho redaktorů
| Šárka Hellerová | Foto: Pavla Hartmanová

Ze života hudebního novináře. Dekáda Headlineru očima jeho redaktorů

Hudební časopis Headliner začal vycházet před deseti lety a s celou dekádou se pojí řada zážitků a vzpomínek ze života jeho redakce. Zde jsou některé z nich.

Hudební novinář má krásnou výsadu při své práci zažít spoustu krásných okamžiků. Je to povolání, ve kterém se vám může klidně stát, že si povídáte se Sixto Rodriguezem alias Sugar Manem a on jen pro vás začne hrát na kytaru, jako to zažil šéfredaktor Honza Vedral. Nebo si občas po telefonu či osobně povídáte s lidmi, kteří na vás v dětství shlíželi z plakátu na zdi vašeho pokojíčku a ještě v roce 2022 jedete na starý dobrý promo trip do Berlína, kde děláte rozhovor s Davidem Gahanem z Depeche Mode. A mezitím posloucháte muziku, čtete o ní, povídáte si o ní a píšete, chodíte na skvělé koncerty, jezdíte na festivaly a říkáte tomu práce.  

Ze vzpomínek redaktorů ovšem vyplývá ještě jedna věc – i když spolu nesedíme všichni v jedné kanceláři, důležitou součástí historie Headlineru je parta, která se kolem něj utvořila. Pro řadu z nás je nejzásadnější vzpomínkou spojenou s časopisem už samotný příchod do redakce. Asi proto, že všechny následující zážitky se odehrály díky tomuto dni.

Kromě lidí, kteří časopis vytváří, jsou nedílnou součástí komunity kolem Headlineru čtenáři, jimž vděčí za to, že jsme se stali nejčtenějším hudebním médiem v zemi. Celé se to točí kolem muzikantů, o jejichž tvorbě píšeme. Bez nich by nic jako hudební časopis nemohlo neexistovalo. Stejně jako bez dalších lidí z hudební branže od vydavatelů po bedňáky. Všechno se vždy krásně potká na pravidelných oslavách narozenin Headlineru v Malostranské Besedě. Po boku některých dokonalých koncertů a nejmilejších setkání je řadím k nejintenzivnějším vzpomínkám. Dnes tuhle sbírku společně rozšíříme.

Headliner by samozřejmě rozhodně neexistoval bez vydavatele Danyho Stejskala, který ho založil, aniž by tušil, co všechno ho čeká. Tohle je pár vzpomínek, které jsme si za uplynulou rušnou dekádu vytvořily. Díky za ně.

Šárka Hellerová

Legendy na ústřicích

V Headlineru jsem začínal jako spoluautor přílohy Tři veteráni. Byli jsme vlastně jen dva – já a Vojta Lindaur, ten třetí, Vláďa Vlasák byl v té době už dávno po smrti. Moc jsme si to užívali. Scházeli jsme se v sobotu na trzích – tu na Náplavce, tu na Kulaťáku. Nejdřív jsme si dali jednu nebo dvě ústřice, k tomu dvakrát po dvou deci bílé rulandy a až potom začala porada, při níž si blíže sedící rodiče rychle odváděli svá dítka pryč. Byly to snad nejkrásnější chvíle mého žurnalistického života. 

Josef Vlček

V šest večer u jednoho stolu

Bude to znít možná obyčejně, ale s láskou vzpomínám na porady v zasedačkách. Každé pondělí v šest večer se u jednoho stolu potkala parta bláznů do hudby a plánovali jsme, co kdo bude psát do dalšího čísla. Ale nejen to. Hlavně jsme si vyměňovali zážitky z koncertů, dojmy z desek, historky z akcí, a protože se každý z nás dodnes zaměřuje na trochu jiné žánry, pokaždé jsem si z porady odnášel nejeden zajímavý tip, co si poslechnout. A že se často mnohem víc probralo po poradě na pivu v Lokálu? To k tomu patří! Covid to změnil (určitě v tom nejsme jediný kolektiv), komunikujeme víc na dálku, ale když už se pod taktovkou Danyho a Honzy jednou za čas sejdeme a povídáme si stejně jako dřív, jde o nezapomenutelné a obohacující chvíle, které bych přál každému hudebnímu nadšenci.

Jarda Konáš

Připomínka nejlepších dob hudení novinařiny

Na to, abych vyprávěl novinářskou historku, jsem toho do Headlineru zase tak moc nenapsal. Opilecké historky by se zase slušný člověk měl spíš nechávat pro sebe. Tak co vybrat? Zkusím cosi na pomezí. Někdy asi poměrně krátce na to, kdy šéfovské otěže vzal do rukou Honza Vedral, a já začal do Headlineru tu a tam přispívat, jsem – také tu a tam – začal s jeho redakcí chodívat vždycky po poradě do karlínského Lokálu. A to se mi líbilo. To sezení v hospodě totiž mělo ke konzumaci jednu důležitou přidanou hodnotu: všichni tam byli pro svoji práci, pro obrábění toho stále ještě nového, vznikajícího projektu, totálně zapálení. Nemluvilo se tam o ničem jiném než o psaní, o plánech časopisu, o muzice. Se strašným zaujetím. Připomínalo mi to nejlepší doby časopisu Rock & Pop, měli jsme to v „devadesátkách“ totiž úplně stejně. A v tomhle, v tom nadšení, při kterém se nikdo neohlíží na to, jak velké mu z toho plynou hmotné statky, považuju Headliner za přímého pokračovatele Rock & Popu, nejlepšího časopisu svého života.

Ondřej Bezr

Šampaňské a africká hudba

„To je Dany,“ představil nás pan Bezr před lety na Colours. „To je pravé šampaňské,“ podával mě sklenku onen neznámý pán. Bylo 19 hodin, já měl po práci, a protože mně nepustil ke slovu, jen jsem pil a poslouchal příval jeho příhod, nadávek a vtipů. Ve 23 hodin jsem to už nevydržel a obrátil se na pana Bezra: „Proboha, kdo to je?“ „Šéf Headlineru. To je magazín, kterej nebudeš nikdy číst, protože tam není nic o africké hudbě vole.“ Bez upřesnění, ale blízko k ránu: žádné otázky, vše bylo jasné. Dodnes je.

Jiří Moravčík, toho času píše do Headlineru o africké hudbě

Rozhovor s Chinaski a mžitky před očima 

Poprvé jsem do Headlineru přišel ještě jako student žurnalistiky. Byl jsem v posledním ročníku a zkušenosti s psaním jsem měl takřka nulové. Skočil jsem do toho tenkrát tak trochu rovnýma nohama, snažil se poslouchat, naslouchat, dívat se a učit. Po těch deseti letech, kdy je Headliner nedílnou součástí mého života, se nebojím říct, že mě vytvaroval. Vyrostl jsem s ním. Doslova. A nejen za to mu bude, ačkoli to zní možná pateticky, vždycky patřit ohromný dík! K nejsilnějším nikoliv nejlepším vzpomínkám patří ta na úplně první rozhovor. Těsně před ním se mi vybil telefon a já nemohl najít vydavatelství, kde měl proběhnout. Měl jsem mžitky před očima, že hned první úkol zvořu. Nakonec jsem to našel, ale přišel jsem pozdě. Stejně jsem tam ale naštěstí byl dřív než Michal Malátný a dopadlo to dobře.

Michael Švarc

Opelichaný nadšenec na Glastonbury

Nebýt toho, že mě skvělá parta lidí, kteří časopis Headliner tvoří a vydávají, vzala mezi sebe, nestalo by se mnoho věcí. Nerozšířil bych si svoje hudební obzory a neužil bych si mnoha úžasných koncertů, o kterých jsem mohl psát a které jsem mohl fotit. A zejména bych se nikdy nedostat na festival Glastonbury, navíc s visačkou Photo Pass na krku. Proto je mojí nejdůležitější vzpomínkou spojenou s časopisem vzpomínka na to, jak se vlastně stalo, že mě, starého opelichaného hudebního nadšence a vymetače koncertů bez jakýchkoliv novinářských (a tehdy vlastně ani fotografických) zkušeností, bylo umožněno pro Headliner psát a fotit. Všechno to začalo v roce 2017, kdy jsem v létě navštívil jeden z Pontonů a na facebookové skupině, do které jsem přispíval, publikoval nějaké fotky (podotýkám tehdy ještě pořízené mobilem). Za pár dní mě kontaktoval Karel Buriánek, jestli bych mu nějaké obrázky neposkytl k reportu, který z této akce psal Jarda Konáš. V následujícím roce jsem přispěl na provoz časopisu v crowdfundingové  kampani a zakoupil si účast na jedné z pověstných porad redakce. No a na té poradě mi bylo nabídnuto, abych pro časopis dělal rubriku Lokál. Souhlasil jsem a první článek této tehdy nové rubriky vyšel v říjnovém čísle roku 2018. Od té doby si ze mě Dany Stejskal občas dělal legraci, když říkal, že jsem jediný redaktor, který si za možnost pro Headliner psát zaplatil. Vlastně ani nevím proč mi to tehdy Dany, Jarda a Honza Vedral nabídli, ale nikdy jim nepřestanu být vděčný.

Marek Reinoha 

Hozená do vody s Kateřinou Marií Tichou

Pro Headliner píšu převážně až poslední rok. Nejsem žádná ostřílená novinářka jako moji kolegové. Ale snažím se každým článkem posouvat dál a každý další je pro mě výzva. Zároveň mám štěstí, že rady vyžádané i nevyžádané dostávám od těch nejlepších, například od Honzy Vedrala a Šárky Hellerové. Vždy budu moc ráda vzpomínat na svůj úplně první rozhovor, který jsem dělala letos s Kateřinou Marií Tichou. Z počátečních možností, zda se chci rozhovoru účastnit jako nestranný pozorovatel, nebo ho udělat s někým po boku, se po pár pivech možnosti zúžily na jedinou – to zvládneš sama! Strach z toho, abych se dostatečně připravila a neptala se na nesmysly, byl obrovský. Stihla jsem se vystresovat už několik dnů předem. Zbytečně. Káťa je skvělá vypravěčka a pro první rozhovor jsem si ani nemohla přát nikoho lepšího. Bylo z toho milé povídání a po chvíli ze mě obavy spadly. A to mě na Headlineru baví. Občas jsem hozená do vody, ale nakonec z ní vždycky nějak vyplavu, a ještě mám z té ledové koupele radost! Takže díky!

Tereza Stejskalová

První festivalová akreditace

Ty jo, asi největší vzpomínkou je hned to, jak jsem se dostal do tak vytříbené redakce. Během hlasitého vyprávění zajímavostí z hudební historie mě Dany okřikl, že by bylo mnohem lepší abych ty hlášky neházel jen v hospodě, ale abych je psal pro něj. Headliner už jsem v té době znal a četl, a tak jsem to bral jako poctu. Na první poradu jsem přišel pořádně namachrovanej a všichni si o mě museli myslet, jaký jsem pitomec... Dostal jsem se do společnosti lidí, se kterými se vždycky rád potkám a strašně rád si s nimi povídám i nejen o hudbě. Chvíli, kdy jsem poprvé na festivalu dostal takovou tu akreditační kartu, kde bylo moje jméno a velkými písmeny napsáno Headliner, asi nezapomenu. Dneska už to pro mě není tak zvláštní, jako to bylo poprvé, ale pořád si toho vážím a jsem rád, že přes všechny boty, co sázím, si mě v redakci nechávají. Můžu psát o hudbě co mě baví poslouchat, můžu dělat rozhovory s lidmi, kterých si vážím a obdivuju je – je to paráda! 

wlado

Křest milovníka tvrdých žánrů

Do Headlineru jsem začal psát začátkem října 2022 a s tímto obdobím se mi pojí vzpomínka na vůbec první setkání s Danym, který mě pozval na redakční poradu s ostatními kolegy, jež probíhá nepravidelně každý čtvrtý nebo pátý měsíc. Do té doby jsem se jen jednou potkal s Honzou a stačil napsat pouze dva články, reporty z hardcorových koncertů, kterým jsem dal šíleně vysoké hodnocení. Na poradu jsem dorazil lehce zpocený a nervózní, přičemž jsem si cestou do redakce říkal: „Sakra, jak takového blbečka, co poslouchá tyhle extrémní a tvrdé žánry, vlastně hudební kritici přijmou…“ Když došlo na ono setkání, pomalu jsem si ani nesedl do gauče a už se mi Dany chystal nalévat panáka whisky. Odmítl jsem, ale o pár hodin později už jsme šli na pivo. Bylo to jedno z nejkrásnějších a nejpohodovějších uvítání, jaké jsem kdy zažil.  

Lukáš Rešl

Dobrodružné začátky a folklor redakčních porad 

Deset let vypadá jako strašná doba, ale vlastně je to chvíle... Když se řekne Headliner tak se mi hlavně vybaví ten úplný začátek...

To jsem tak byl v obskurním prostoru La Loca, který se drze považoval za klub, ačkoli pódium bylo asi tak akorát velké pro dvě vlnící se sboristky, když na mě bafli pánové Stejskal a Konáš. Tedy nejdřív se mi slušně představili, protože jsem je do té doby vůbec neznal. Bylo to mimochodem myslím na udílení Cen Apollo. Už když z nich vypadlo, že zakládají hudební časopis, co bude jen v mobilech a bude tak i hrát, tak mě to zaujalo. Mám rád divné věci a taky jsem si vzpomněl, jak jsem se před dávnými lety  dostal k začátkům Musicserveru, na který tehdy všichni píšící do „papírových“ médií koukali trochu skrz prsty, no a o pár let později už ta jejich média nebyla, a nová elektronická pořád jo...

No a když pak Dany s Jardou pravili: „Už jsme ukecali i Honzu Vedrala a Jardu Špuláka...“ tak jsem si řekl, že u toho asi chci být taky. Druhý den jsem se šel zeptat našeho šéfredaktora, jestli mu bude vadit, když budu psát i jinam. Díky tomu jsem mohl zažít celou řadu věcí, které bych asi jinak nezažil, a nebyly to jen veselé redakční porady. Jako když se ostře hádali Kay Buriánek s Jardou Špulákem o tom, jestli se má nebo nemá psát o kapelách typu O5 a Radeček, které jsou sice populární, ale kvalitativně tak „druhá až třetí liga“. Časem už nebylo tolik času, ale i tak jsem rád za tu zkušenost a potkané fajn lidi.

Antonín Kocábek

Z Besedy k Deep Purple

Mé první setkání s vydavatelem Headlineru Danym Stejskalem proběhlo příznačně po koncertu v Malostranské Besedě. Chtěl jsem se ho jen doptat na něco z jednoho jeho staršího článku o Davidu Stypkovi, kterého jsem tehdy začal intenzivně poslouchat. Dostal jsem svou odpověď a mnohem víc. Zapovídali jsme se a za pár hodin a pár skleniček jsme stihli probrat všechno od Stypky, přes Rolling Stones, Anděly, rodinu, práci, psaní, kytary… Mimo jiné jsem zmínil, že občas píšu o filmech a seriálech, a Dany se mě zeptal, jestli bych nechtěl někdy něco napsat i pro Headliner. Chtěl. A tak jsem tady, i když to pak ještě chvíli trvalo, než jsem odevzdal svůj první text o koncertu Deep Purple.

Ondřej Kubín

Dlouhé noci i adrenalinové rozhovory

Hluboko v srdci mám několik nesmírně intenzivních koncertních zážitků, řadu velmi obohacujících rozhovorů s osobnostmi, kterých si ohromně vážím, taky pár adrenalinových situací, když se například nenahrálo, co se nahrát mělo, nebo se umělec napřahoval se záměrem mě uškrtit. Vždycky budu s úsměvem vzpomínat na své začátky v Headlineru, tehdy mu byl rok a kousek, kdy jsme po poradách, jisté „zdravé jádro“, dlouho do noci postávali před restauračním zařízením, probírali muziku a další záležitosti a hodně hodně se smáli.
Liv Boková