O úvodní salvu se postarala pardubická stálice Dukla Vozovna, jejíž dvojice akordeonů rozjela první poga na hlavním pódiu. Paralelně se v Jameson stanu předvedli ostrovní Riskee and the Ridicule, kteří odpálili svůj mix grimu, punku a rapu tak divoce, že plachta stanu málem uletěla.
Ač nešlo o typická Mighty jména, Blackout Problems i DZ Deathrays patřili k silným tahákům dne. Německá čtveřice nabídla hitový mix punk-rocku, ema a indie, kdy frontman Mario hecoval dav třeba i z vozíčkářské plošiny, australské trio DZ Deathrays rozvibrovalo klubovou Monster Stage syrovým noise-rockem. Žánrové mantinely na tomhle festivalu padají. Co má tah, má místo!
Po sedmnácti letech se na Mighty vrátili ska-punkový veteráni Mad Caddies. A návrat to byl vskutku triumfální. Kapela jako by nikdy neodjela – nabitý stan byl jasnou známkou toho, že si tuhle kalifornskou stálici fanoušci opravdu vyžádali. Dojmy z koncertu? Byla by škoda čekat na jejich další návštěvu do roku 2042!
Mad Caddies
První den nabídl i premiéru legendárních Toy Dolls. Za téměř padesát let existence na festivalu vystoupili poprvé – a bylo to znát hlavně na lidehc. Publikum reagovalo nadšeně, ačkoliv jejich set působil v kontextu ostatních vystoupení pátečního dne trochu unaveně.
Set Rat Boye? Pro mě definice toho, proč tenhle festival miluju. Spratek z Essexu, který se nebojí smíchat The Clash, Rancid i Gorillaz na speedu, předvedl v Jamesonu uragán energie. Přesně taková jména punková scéna potřebuje – drzá, aktuální, žánrově rozkročená. Moderní punk-rock nebeských kvalit!
Ratboy
Očekávaným vrcholem večera se pak stali Irie Révoltés, kteří zařadili Mighty jako jednu z exkluzivních zastávek reunionového turné. Neexistuje kapela, která by vystihovala zdejší atmosféru víc – a euforie v publiku byla skoro hmatatelná. Letos jsem slavilsvůj 15. ročník coby návštěvník a tohle patřilo mezi nejintenzivnější zážitky vůbec. Kdyby nebyla záda prolitá potem, možná by i slzička ukápla.
Irie Révoltés
Noční slot připadl Vypsané FiXe, která zde hrála poprvé. Hrací čas od půlnoci se ukázal jako trefa – notoricky známé pecky zněly v rozjařené atmosféře výborně, a i když někteří core fanoušci měli tendenci nad tímto dramaturgickým záměrem ohrnovat nos, dopadlo to skvěle a jen se ukázalo, že Mighty publikum je nejlepší na zemi!
Vypsaná fixa
Zatímco první den nabídl žánrovou pestrost, druhý se nesl v podstatně punkovějším duchu.
Po příchodu do areálu jsem se zastavil u Black Coffee Stage, která přes den tradičně nabízí mix slam poetry, divadel, soutěží a večer se mění na útulný akustický obývák pod obrazem Panny Marie, kde dostávají prostor komorní sety (nejen) domácích kapel.
Odpolední blok byl nabitý – z českých jmen potěšili Rabies, Fast Food Orchestra nebo Staré Pušky, ale největší rozparádění dorazilo s německými Fiddler’s Green, kteří svým celtic punkem roztančili stovky návštěvníků.
Stará puška
The Real McKenzies si tentokrát vytáhli černého Petra– byť jsou na Mighty jako doma, jejich zvukař tentokrát zůstal asi také doma a plochý tichý zvuk, ve kterém se vokál Paula McKenzieho zcela rozplynul, bohužel zařízl celé vystoupení. Kdo měl však pod čepicí, nenechal si zkazit náladu a zavítal do malého stanu na Leftöver Crack, kteří předvedli jeden z nejsilnějších setů festivalu. Komu se podařilo do přecpaného stanu vejít, odnesl si zážitek přesahující festivalový den. Neuvěřitelná síla, náboj a nedobytný dav si vyřval přídavek nad rámec jejich základního času.
Pogo na Leftöver Crack
Kid Kapichi pro mě byli divokou kartou, která trumfovala. Další z kapel bourajících punkové škatulky odvedla naprosto šílenou show. Tohle britské “punkové-indie” na Mighty funguje a je to super švěží vítr, který drží krok s aktuálními trendy světových festivalů.
Naopak švédští Oi! matadoři Perkele přinesli uvolněnější atmosféru a opět potvrdili, že na Mighty patří mezi stálice. Překvapivě jsem stihl i set mých oblíbenců Berlin Manson, kteří předvedli fantastickou show I přes lehkou žánrovou odkloněnost od Mighty Sounds standard. Pomohlo jim i to, že kalifornští Lagwagon opět trpěli mizerným zvukem a jejich energie jako by se v Jameson stanu vytrácela někam do ztracena.
Soft Play
Na hlavním pódiu mezitím nastoupili Soft Play, kteří si poradili s co-headlinerským slotem s naprostou jistotou. Dvojice působila neurvale, energicky a přesně tak, jak si současný punk žádá. Jejich nové album Heavy Jelly skvěle zapadlo do večerního tempa.
A to jsme ještě nebyli u FIDLAR. Kalifornská senzace, jejíž jméno je zkratkou skejťácké mantry „Fuck It Dawg, Life’s a Risk“, dorazila na své první české vystoupení. Dlouholetý sen organizátorů se naplnil a tenhle pivem nasáklý bordel plný singalongů a moshpitu stál za každou kapku potu.
Fidlar
Zlatý hřeb večera pak patřil švédským Millencolin. Jejich set působil příjemně, publikum s nimi nostalgicky zpívalo, ale zpěv Nikola Šarčeviće nebyl zrovna v nejlepší formě. Kdo raději vyrazil do malého stanu na stoupající hvězdy The Hara, opět neprohloupil, jelikož tihle Manchesterští šílenci snad ani neumí předvést show, ze které by nenaskakovala husí kůže.
The Hara
O skvělý závěr dne se postarali newyorští ska veterání The Toasters, jejiž set působil po jedné ráno jako balzám na uši. Mighty Sounds za sebou zkrátka mají další povedený ročník, ze kterého se člověku ani nechce vystřízlivět.
