Obrázek k článku Nebinární Kae Tempest radikálně ukázali opak vyprázdněného hip hopu
| Ondřej Horák | Foto: Petra Hajská

Nebinární Kae Tempest radikálně ukázali opak vyprázdněného hip hopu

Kulturní prostor La Fabrika zažil večer intenzivní poezie. Kae Tempest i Saul Williams v Praze připomněli, že hip hop neznamená pouze naparování v hitparádách a nikdy nekončící opakování vyprázdněných frází. V neslavnějším žánru planety hledají poezii a podrobují ho intelektuální analýze.

Ještě před rokem se Kae Tempest jmenovali Kate Tempest a byli žena. „Kae je staré anglické slovo pro sojku. Sojky jsou spojovány s komunikací, zvědavostí, schopností adaptace na nové situace a s odvahou. To slovo může označovat také kavku, tedy zvíře symbolizující smrt a znovuzrození. Ovidius tvrdil, že kavky přinesly déšť. Miluju déšt,“ napsala Kate loni v srpnu na sociální sítě, když se veřejně identifikovala jako nebinární osoba, pozměnila si jméno a začala o sobě mluvit v množném čísle.

Kae Tempest si vždy uměli vybrat elegantní a příznačné pseudonymy. Kate Esther Calvert si už během dospívání začala přezdívat Bouře. Poprvé vešla na pódium v šestnácti letech během večeru „otevřeného mikrofonu“ v malém hiphopovém ochodě na Carnaby Street, slavné adrese britské popkultury. Rychle si vybudovala pověst perfomerky s texty nesmlouvavými stejně jako procítěnými, odžitými a poučenými.

V jejích verších se podvratnost hip hopu a punku promísila se soucitem a odkazy na staré básníky a velké mýty. Kae nikdy jen neštkali, raději pozorovali. Místo upevňování pozic v permanentní opozici se snažili na světě najít co nejvíc naděje a krásy, což je možná ta nejradikálnější forma rebelie. Všechny ty texty o bezpodmínečné lásce a soucitu jsou uvěřitelné i proto, že nepůsobí jako pseudo-intelektuální bláboly.

Kae Tempest dokáží dojmout k slzám davy na velkých festivalech. Jejich set na Glastonbury 2020 pozastavil čas v prostoru před Park Stage, zatímco všude kolem probíhaly oslavy několikadenní, žité utopie. Jejich vystoupení se obejdou bez okázalé instrumentace, pod proudem slov většinou zní pouze jemné piano nebo syntezátory. Rapující vichřice z uhrančivého debutu Everybody Down je sice už roky pryč, její jiskru si ale Kae ponechali.

V Praze vkročili na minimalistickou scénu nesměle a s pokorou. O generaci staršího Saula Williamse označili za celoživotní inspiraci, poděkovali za možnost sdílet s ním pódium a cestovat. Čas strávený v Praze věnovali přípravám nového projektu a působili spokojeně.

„Některé z básní, jež přednesu, zazní na veřejnosti vůbec poprvé. Mám pocit, že když jsem ve vašem městě poprvé, měla bych to něčím oplatit,“ uvedli Kae své pásmo v jednotném čísle, nejspíš ze zvyku.

V La Fabrice hudbu k přenosu myšlenek a emocí nepotřebovali. „Jen si ujasním pár myšlenek,“ hlesli, zahleděli se na pár vteřin do země, načež upřeli zrak do publika a spustili. Proud slov se za těch cirka 30 minut nezastavil ani jednou, nádechy mezi verši byly nepostřehnutelné.  

Jednotlivé texty oddělovala jen náhlá změna tempa a intonace, zatímco se Kae kymáceli do neexistujícího beatu nebo gestikulovali rukama. „Tvoje samota není nemoc, nýbrž symptom,“ prořízl sál text písně Unholy Elixir z alba loňského alba The Book Of Traps And Lessons. Právě to tvořilo základ pražského vystoupení, zazněly také útržky z oceňované sbírky Brand New Ancients a další kusy.

Slova se do sebe místy slívala, půlhodina působila jak pět minut. Kae dokázali jen díky soustředěné práci s hlasem dodat veršům další rozměry - nehmatatelnou hudebnost, snad až filmovost. Spolu s artikulací, intenzitou hlasu, gesty a pohyby těla se ve slovech rozehrává mnoho dalších vrstev. Ten večer Kae Tempest v Praze připomněli, že jejich primární disciplína je poezie a mluvené slovo, přestože je svět zná především coby alternativní hiphopový projekt.

Po dvacetiminutové přestávce bylo pódium přichystané pro newyorského básníka a rappera Saula Williamse a Mivos Quartet. Oproti živelným Kae působil Williams až profesorky. Usedl na barovou stoličku vyvýšenou nad čtveřicí muzikantů, přes výrazné brýle soustředěně předčítal text a téměř nehnutě převracel stránky obřích desek před sebou.

„Toto dílo analyzuje architekturu misogynie v hip hopu,“ řekl suše jakoby uváděl přednášku a začal chrlit slova jako fuck, nigger, bitch a mnoho dalších invektiv, bez nichž se nejpopulárnější světový žánr (až na výjimky) neobejde.

Hudebníci Mivos Quartet v tomto kusu rezignovali na jakýkoliv náznak harmonie nebo rytmu a z notového zápisu odezírali jen amorfní pazvuky. Avantgardní kompozice jen umocnila intelektuální image Williamse, který deklamoval s rukama spuštěnýma mezi koleny zatímco mu z čela stékaly kapky potu.

„Kick, snare, kick, kick, kick, snare, kick, kick, snare,“ imitoval slovy trapové beaty, aby následně raperům poradil, že mají právo být zticha a mohli by ho někdy mohli využít. Proud slov prokládal hláškami ze slavných hiphopových písní, jež fungovaly jako styčné body. Jediný člověk v celém sále kýval hlavou jako na skutečném rapovém koncertě, třikrát se ozvalo o souhlasné „joooooooo“ a zadumaný sál dělal, že to neslyšel. 

Disharmonické tóny smyčcového kvarteta v lecčems připomínaly mlžné beaty současného hip hopu, přesto Saul Williams přednesl radikální dekonstrukci žánru, jímž se celý život zabývá. Jeho bytostně intelektuální performance byla protikladem současné tváře hip hopu. Kae Tempest i Saul Williams v Praze důrazně připomněli, že hip hop, tedy nejpopulárnější hudbení žánr planety, není pouze o naparování v hitparádách a omílaní vyprázdněných frází. Připomněli, že hip hop je především svébytnou formou umění, jež dokáže inspirovat a prosvětlit nadějí svět, jehož brutálnost někteří rapeři v hitparádách oslavují.

Struny podzimu

Saul Williams (USA) a Mivos Quartet (USA), Kae Tempest (UK)

La Fabrika, Praha, 2. listopad 2021

 

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.