Megadeth jako předkapela? Taková thrashová legenda? Zní to zvláštně, ale jedou teď s Disturbed celé turné a vlastně ani nepůsobí jako předskokani. Zaprvé díky zájmu publika, které kotlilo, hrozilo a vrhalo máničkama od první skladby. Na konci dopřáli fanoušci Megadeth aplaus hodný hlavních hvězd.
Zadruhé je kapela ve skvělé formě. Sice si můžeme dělat srandu z toho, že kapelník a poslední zakládající člen Dave Mustaine točí muzikanty jako na orloji, ale současná sestava si sedla (basák je tam teprve tři roky a kytarista dokonce od loňska). Je vidět, že je to baví a nezbývá než doufat, že jim to už takto vydrží do chystaného rozlučkového turné, i když u Mustaina jeden nikdy neví. Mimochodem, bubeník Dirk Verbeuren je totální zabiják!
Zatřetí Megadeth skvěle sestavili setlist. Do hodinky nacpali co nejvíc klasických pecek, přidali nějakou tu novější, nezdržovali se moc vykecáváním a rvali to do lidí. Takový set uteče, jen to hvízdne. A ke cti jim slouží, že setlist každý koncert trochu promění, nejedou celé turné podle šablony.
Nejslabším článkem první části večera byl paradoxně Dave Mustaine. Jednoduše to neuzpíval. Občas mu nebylo rozumět, občas huhlal, působil unaveně. Publikum ho ale podrželo a odzpívalo to s ním. A pořád měl okolo sebe tu skvěle hrající kapelu.
Jakmile nastoupili Disturbed, atmosféra v hale se trochu změnila. Thrashové klasiky vystřídala parta, která na začátku milénia s deskou The Sickness dokázala, že nu-metal má mnohem temnější a tvrdší polohu, než to, co ze žánru rotovalo na MTV. Aktuální turné je oslavou pětadvacátého výročí Sickness, a Disturbed rozdělili set na dvě části. V první zahráli kompletně slavné album od prvního do posledního tracku, ve druhé pak přidali ještě zhruba padesát minut největších hitů napříč kariérou.
Slyšet celou Sickness naživo je zážitek. Pořád to tam je, každá skladba nakládá a ta hudba nijak nezestárla, ačkoliv nu-metal už má své roky dávno za sebou. Samozřejmě, že se publikum nejvíc chytalo na hity jako Down with the Sickness nebo Stupify, překvapivě velké nadšení ale vyvolala skladba Shout, cover Tears for Fears. Což platilo ve druhé části i pro Land of Confusion od Genesis a samozřejmě Sound of Silence od dvojice Simon & Garfunkel. Tato píseň dostala Disturbed k lidem, kteří nikdy metal neposlouchali (zdravím tátu!) a sbírá na streamovacích platformách absurdní čísla přehrání, ale upřímně, mně připadala jako nejslabší část celého setu, a nezachránil to ani zapálený klavír na pódiu. Na tom samém pódiu jsem totiž tuto píseň slyšel v podání samotného Paula Simona, a to zkrátka bylo o dvě třídy výš.
Disturbed měli vynikající zvuk. Čistý, přehledný, Draiman zpíval jako zamlada, i když bylo pár momentů, kdy mu nebylo rozumět. Mimochodem, kapela během koncertu několikrát měnila kostýmy, a když na začátek druhé části frontman vystoupal na pódium v tom svém pokovaném kabátu bez rukávů, vypadal jako mladý baron Harkonnen.
Draiman moc nemluvil, s publikem komunikoval krátkými provoláváními jako „všichni ruce nahoru,“ o to větší měl set spád. Ale když už se dal do vyprávění, stálo to za to. Na samém konci vzal z publika pár dětí a posadil je na židle, aby další písničku strávily na pódiu s muzikanty. Přiznal, že ho dojímá, když vidí, jak někdo na Disturbed bere i desetileté ratolesti a vyjádřil nervozitu z polarizace dnešní společnosti. Když metalovou komunitu vyzval k pospolitosti slovy: „Nás nikdo nerozdělí. Ne dnes, ne v této hale,“ byl to opravdu silný moment dokazující, že jeden krátký proslov vydá za tisíc průpovídek mezi písněmi.
Byl to skvělý koncert. Ideální metalový mejdan. Dvě slavné kapely, výborně sestavené setlisty, které i přes svou zahuštěnost vydaly na tři hodiny muziky, dobrý zvuk a skvěle reagující, aktivní publikum, to je zkrátka zárukou, že si takový večírek užijete do plnejch.