Oficiální program letošního ročníku festivalu Glastonbury na hlavních pódiích začíná až v pátek 27. 6., takže jsme se ve čtvrtek vypravili do nedalekého městečka Glastonbury a vyšlápli si na kopec Tor, na jehož vrcholu stojí věž kostela svatého Michala ze 14. století. Po návratu do areálu jsem se vypravil do kopce do části Strummerville s cílem chillovat u ohně a poslechnout si muziku, která již na tamnějším pódiu hrála.
Když jsem do Stummerville dorazil, byl právě zapálen oheň na počest Joe Strummeraa z pódia se rozduněly basové groovy a zvuky perkusních nástrojů. Začala totiž hrát kapela SlickNBobby z jižního Londýna – příjemný dubbíček, který pod malým pódiem rozhýbal a mě dostal to toho chill módu, za kterým jsem se do kopce vypravil. Seděl jsem v křesle u ohně s pivem v ruce a kýval se do rytmu a užíval ty pohlcující rytmy a rezonance schopné zamotat hlavu a říkal si „pokud takto bude čtvrteční večer pokračovat, tak to bude zcela v pořádu“. Ale to jsem nevěděl, co si na mě večer ještě připraví.
Nový hlas britského post-punku
Když se začalo stmívat nastoupila na pódium zpěvačka, kytaristka a songwriterka Jojo Orme se svým projektem Heartworms. Nevěděl jsem o co se jedná, ale že to je vycházejí britská hvězda bylo patrné již z toho, že se před jejich setem Strummerville zaplnit tak, že do něj přestali pouštět lidi. Pokud se někdo chtěl dostat dovnitř, musel počkat, než někdo jiný odejde.
Jejich vystoupení pro mě bylo velikým překvapením, Heartworms mě svým gothic post-punkem říznutý grandiózní elektronikou uhranuli a se stali mým osobním objevem čtvrtečního večera. Přestože celá kapela zněla neuvěřitelně skvěle, nebylo možné se nesoustředit na Orme, protože ona na pódiu s těmi songy prostě žije. Když zrovna nehraje na kytaru, nemává rukou kolem antény thereminu nebo nezpívá, tak tančí po pódiu tance, kterými jako by muziku zhmotňovala. Bylo to neskutečně intenzivní, hypnotické a smyslné vystoupení, ze kterého mrazilo.
Jsem rád, že jsem je mohl slyšet a vidět na malém pódiu v úžasné atmosféře, kterou britské publikum umí vytvořit, protože tako kapela poroste. A o tom, že si to nemyslím jen já svědčí i to, že ohromili i St. Vincent nebo The Kills a velmi pochvalně se o nich zmínili v NME. Heartworms letos vydali debutové album Glutton For Punishment, které produkoval uznávaný Dan Carey, který dříve spolupracoval na debutových albech Wet Leg, Black Midi, Fontaines D.C nebo Squid. Takže než je k nám někdo přiveze, tak si ho poslechněte a vydejte se na strhující cestu do prázdnoty
.
Od přelézaní plotu až na pódium Glastonbury
Po skončení setu Heartworms začalo trochu pršet a jelikož jsem byl jen v tričku, vypravil jsem se do stanu přiobléct s úmyslem se do Strummerwille vrátit na koncert kapely Maruja, jejíž set na letošním Rock for People jsem bohužel minul. Bohužel jsem se tom už nevešel, tak jsem se vypravil do stanu Croissant Neuf na koncert kapely Lazy Habits, která mě uhranula na Solar stage v odpoledním slunci pro změnu na loňském ročníku Rock for People (sakra, ono to RfP fakt vozí svěží malá jména, která na britské scéně rezonují).
Jamile jsem do stanu dorazil, děkoval jsem těm, kteří zaplnili Srummerville tak, že jsem se tam nedostal, protože vystoupení Lazy Habits bylo prostě epické. Šestičlenná kapela Lazy Habits z Londýna vedená zpěvákem Jamesem Collinse, kombinuje hip hop, neworleanský jazz a soul a vytvářejí tak jedinečný a nekompromisní, nakažlivý a originální zvuk. A to pouze za pomoci živých bicích, basy, dechové sekce a trochy elektronických podkladů, což je kombinace v hip hopu téměř nevídaná. Lazy Habits předvedli tradičně dynamické a energické živé vystoupení plné tvrdých beatů, výborného zpěvu a poutavé interakce s nadšeným publikem.
Collins nejen že skvěle zpívá, že mu sedí všechny myslitelné vokální polohy od kulometně rychlé palby rapovaných slov až k nosným melodickým vokálním obloukům, ale je i frontman v tom nejlepším slova smyslu, který umně vtahuje posluchače do dění na pódiu. Když jsem z jejich koncertu odcházel stanu vstříc, v hlavě mi stále zněla jejich muzika, ale i Collinsova slova, která pronesl z pódia: „Bylo mi asi 16, když jsem přelezl plot abych se na Glastonbury dostal. Chytili mě a vyhodili. Tak ho přelezl znova. Měl jsem jen 14 liber, žádný stan ani spacák, ale díky dobrým lidem a jejich velkorysosti to byl nelepší víkend mého života.“ Přemýšlel jsem o tom, jak je Glastonbury festival jedinečný a jaké příběhy umí přinášet.