Na Glastonbury začal program na hlavních pódiích, ale krom poslechu několika songů headlinera večera, kterým byla kapela The 1975, jsem se však motal zejména kolem těch menších.
Pomatená energie divokých Fat Dog
Z Other jsem se přesunul na vystoupení kapely Fat Dog do stanu Woodsies, což je jedno ze dvou mých nejoblíbenějších pódií na Glastonbury (tím druhým je samozřejmě Park Stage). Na pódium nastoupil frontman, kazatel a principál apokalyptického cirkusu Joe Love se svými následovníky a bez varování rozjeli tu neúprosnou a nádherně nepředvídatelnou muziku, která vznikla jen proto, aby působila zmatek. Kapela začala publikum bičovala industriálními beaty, syrovými kytarovými riffy a strašidelnými saxofonovými zvuky a Joel Love se potácel po pódiu a hecoval lidi. Už při druhém songu seskočil z pódia nechal se pohltit nadšeným davem. Kde se zrovna nachází prozrazoval jen jeho klobouk pohybující se mezi lesem rukou. Ta kapela maže všechny žánrové hranice. Byl to rave? Byl to punk? Bylo to obojí, a nejen to. Bylo to pomateně absurdní a byl to chaos – ale bylo to naprosto dokonalé. Tlustej pes vběhne, zavrčí, rozkouše vás, spolkne a posléze vyplivne. A vy to budete chtít znova.
Foto: Marek Reinoha
Wet Leg se stávají hvězdou velkých pódií
Kapelu Wet Leg jsem zažil na Glastonbury v roce 2022 kdy hráli na Park Stage. Tehdy byla plocha zaplněna tolik, že jsem se k pódiu nedostal tak blízko, abych ho viděl. Ale slyšel jsem je. A i tak to byl zážitek. Letos vystoupili na druhém největším pódiu festivalu. Přesto jsem pod Other spěchal abych byl blízko. Wet Leg si za dobu své existence vybudovali jméno díky svým sarkastickým popisům života mileniálů v textech podávaných jakoby lhostejným hlasem frontmanky Rhian Teasdale.
Ta nastoupila na pódium doprovázená kapelou s rozšířenou rytmickou sekcí, jejíž členkou se jakoby stala i její bývalá spoluzpěvačka Hester Chambers. Rhian ovšem suverénně opanovala střed pódia se svými růžovými vlasy, šortkami a fluorescenční zelenou kytarou a stala se nesporným středem pozornosti. Kapela svůj set otevřela skladbou catch these fists a v jeho průběhu zahrála věci ze svého dosavadního repertoáru včetně oblíbených Supermarket, Ur Mum, mangetout, Wet Dream nebo Oh No, které publikum rozvášnily. Zazněla i nová a obzvláště krásná skladba Davina McCall, kterou Teasdaleová věnovala své partnerce.
Po nejznámějším hitu Chaise Longue, který zahráli v prodloužené verzi a v rychlejším, punkovějším provedení, a který na ploše před pódiem vyvolal nejsilnější reakce, zakončili set čerstvě vydanou skladbou CPR, která má potenciál se stát podobnou hymnou kapely. Bylo to výborný bouřlivý koncert, kterým Wet Leg prokázali, že se stávají hvězdou velkých pódií.
Foto: Profimedia
Osvobozující výlet do pekla
Zatímco dole na Pyramid Stage se lidé bavili setem Alanis Morissette, nahoře na Park Stage se rozhodly legendy losangeleského undergroundu Osees sluncem rozehřátému davu pod pódiem ještě více přitopit. Na pódium nastoupil maniakální frontman John Dwyer doprovázený dvěma bubeníky, basákem a chlápkem za synťákem, a spustili neskutečnou jízdu plnou tvrdých riffů a rytmů. Bylo to jako nastoupit na psychedelickou punkovou cestu, která nevede nikam jinam než do pekla. Dwyer si to očividně užíval a když zrovna nelízal kytaru, tak poskakoval po podiu se strašidelnými grimasami v obličeji a občasným vyplazováním jazyka. Panečku, bylo to skvělé a neskutečně osvobozující vystoupení. Jsem rád, že jsem je konečně mohl vidět naživo.
Foto: Marek Reinoha
Kytarová muzika není mrvá, protože Wunderhorse
Kapelu Wunderhorse jsem na letošním Rock for People minul, což mě docela mrzelo. Ale už nemusí, protože jsem si jejich set mohl užít na Park Stage, kde hráli před plochou zaplněnou lidmi, kteří je milují, a kteří to umí dát setsakra najevo. Což zážitek z jejich hudby povyšuje o několik levelů výše. Jednotka černě oděných divochů vedená holohlavým křiklounem jménem Jacob Slater vtrhla na stage aby všem dokázala, že kytarová muzika není mrtvá, svým žhavě energickým, leč mistrovským setem.
Většinu pozornosti na sebe samozřejmě strhával fascinující Jacob Slater, který zpíval jako o život, ať již se jednalo siné zpěvy v písních jako Purple, nebo když předvádí chraplavou naléhavost svého vokálu třeba v Leader Of The Pack, ať již přecházel mezi tichým šepotem a elektrizujícím řevem. A kapela mu k tomu skvěle sekundovala, hrála bezchybně a kompaktně, držela songy pohromadě a tlačila co jí síly stačily. Za křičícími kytarami je neustále cítit inteligence té muziky, a to jak je ta její zvuková násilnost do posledního detailu kontrolovaná. Koncert postupně gradoval a songy jako The Rope nebo Teal vyvolaly nadšený řev publika. Bylo to neskutečně syrové, bylo to jako kráčet postapokalyptickým městem prostým lidí, do kterého se začíná vracet zeleň.
Foto: Marek Reinoha