Místní obdoba nápisu Hollywood mě lákala a tak jsem nasadila ostřejší tempo. Cestou jsem se stavila na dřevěném molu Glastonbury On Sea a rozhlédnu se po tomhle neuvěřitelném městečku. Tam jsem nasála atmosféru britského léta a zamířila opět výš. Cestou mě praštila do nosu vonná tyčka a zvábil příjemný hlas ženy vedoucí lekci jógy.
Chvíli jsem ty cvičící se bytosti pozorovala, než mě napadlo plácnout sebou na vysušenou trávu farmy a taky vyjádřit svou vděčnost nohám, které mě zde nosí dlouhé kilometry, lehkým protažením. Zbytek kopce jsem pak vyběhla nabitá energií jako nic. Navíc stačilo pár asán a bolest v bedrech z dlouhého stání na koncertech mě opustila.
U Glastonbury sign je třeba kromě pořízení fotek zastavit se. Popadnout dech, rozhlédnout se, vstřebat dosavadní zážitky. Chvilka pro vděčnost. V tuhle hodinu je tu pár lidí, legendární mraveniště hudebního světa je pod vámi a teprv tam kolem poledne začíná být živo.
Cestou dolů bylo třeba odolat lákavému přístavu houpacích sítí. Vyfotím se jen u jedněch ze skleněných křídel místního umělce Edgara Phillipse. Na festivalu se objevují od roku 2017 a jejich autor se při tvorbě inspiroval na vlastní cestě za zdravím své duše. Letos pro festival vytvořil sochu draka se skleněnou hlavou v nové chill out zóně. Taky na letošních festivalových tričkách je motiv ve stylu vitráže.
Postupně jsem se vnořila do potoku a později řeky lidí mířících do moře jménem Kaiser Chiefs. Ruby Ruby Ruby! Už si s nimi zpíváme dvě dekády a kapela vyjadřuje svůj vděk svým stoprocentním nasazením a taky dvojtou úklonou publiku na začátku setu. Na Glastonbury je čas objevovat neznámé a taky halekat milované hity s tisíci Anglánů. Obojí je stejně uspokojivé.
Přemýšlím o tom, když obědvám svůj veganský wrap v korunách stromů kouzelného lesa vedle Woodsies. Z nedaleké scény krásně zní Sorry. Zbožňuju to tady. Z přemítání mě vytrhne, že na malinké scéně BBC Introducing hraje CMAT, která včera zářila na hlavní scéně - na Pyramidě. Svalím se z kopce a jdu si ji vychutnat. Den teprve začíná.
