Na projekt, který má za cíl vyhledat a systematickým vedením utvořit z obyčejného člověka hotovou Superstar, je opravdu prachbídný výsledek. Pojďme se přesto na letošní ročník podívat nezaujatě a pokusme se pro změnu najít na talentové show něco pozitivního a na špatné věci poukázat konstruktivní kritikou.
Jedna z prvních věcí, která vás po zapnutí pořadu zarazí, je osazenstvo poroty ve složení Pavol Habera, Monika Bagárová, Marian Čekovský, Patricie Pagáčová a Leoš Mareš. Angažmá pánů ze Slovenska je v pořádku, jelikož jsou oba slušní muzikanti s letitými zkušenostmi. Když odhodím veškeré antipatie k Bagárové a přimhouřím obě oči, tak její účast v porotě je také celkem pochopitelná, neboť si sama soutěží prošla a hudebním hluchem nejspíše netrpí. Co ale nedokážu pochopit je působení zbylé dvojice, která s hudbou nemá moc společného. Porota v talentové soutěži přeci musí být tou hlavní zpětnou vazbou pro laické diváky, kteří posléze rozhodují o osudech finalistů a nedokáží objektivně posoudit kvalitu, či nekvalitu daného účinkujícího. Navíc i názorové rozbroje mezi odbornou a neodbornou části poroty nutí diváka se rozhodovat na základě osobních sympatií k danému porotci, což může mít za následek vyřazení kvalitního zpěváka. Když se poté podíváme na složení poroty American Idol za mořem, kde účinkovali v poslední řadě Katy Perry, Luke Bryan a Lionel Richie, tak si uvědomíme, že je u nás něco špatně.
Přitom formát tří porotců je rozhodně lepší, jelikož stejně jako v pětičlenném složení, nemůže dojít k patové situaci, porota bude jednotnější, a navíc ušetříte za honoráře, které můžete investovat například do doprovodné kapely nebo právě do kvalitnějších porotců.
Soutěžící prochází nejprve castingem, následným super výběrem (kde někdo záhadným rozdělením musel zpívat písničky vybrané produkcí a další si zase mohl svoji píseň vybrat sám), přes duety a semifinále do finále. Tam postupuje pouze deset soutěžích. Tudíž formát výběru zůstal beze změny oproti minulým ročníkům a zase spíš uškodil, než pomohl, jelikož právě díky názorově rozdílné porotě, či špatným produkčním výběrem písně, zazdil možnost porvat se o účast ve finále mnoha talentovaným účastníkům.
Právě ve fázi výběru finalistů je ten největší svízel celé dosavadní Superstar. Do systému hodnocení porotců totiž patří jen zpěv, projev a vzhled, ale jaksi se zapomíná na muzikantské vlohy. Proč nejsou soutěžící produkcí tlačeni, aby prezentovali svoji tvorbu, či je pod dohledem nějakého najatého muzikanta, nevedli k psaní vlastní tvorby, kterou pak následně předvedou porotě? Pak by se totiž nestávalo to, že valná většina finalistů skončí po roce od účinkování v soutěži v zapomnění.
Je nanejvýš hloupé, aby budoucí Superstar uměla kvalitně odzpívat Spice Girls a následně poté Billie Eilish, ale měla by se držet ve vodách, které jsou jí nejbližší a po čas soutěže je zdokonalovat. A když vám z toho vzejdou čtyři folkoví interpreti, tak si prostě necháte do finále toho nejlepšího. Zároveň tak soutěžící nebudou opíjeni rohlíkem něčím, čím nejsou, a i pro diváka budou snáze zařaditelní při jejich budoucí sólové kariéře. Vše co jsem zmínil, by ovšem zabralo o dost víc práce i času.
Samozřejmě nejsem naivní, abych nevěděl, že hlavním důvodem vysílání Superstar jsou televizní diváci a přísun financí z reklamních bloků, které jsou mnohdy delší než celá délka pořadu, ale to vše zásadně odporuje hlavní myšlence talentové soutěže. To hlavní by měli být právě ti účinkující. Ti ale na celý tenhle byznys nejvíc doplácí zejména při následné kariéře, kde si na nich smlsne pár chamtivých manažerů a sebere jim všechny ideály o hudebním průmyslu, který jim po celé působení v soutěži idealizovali jako prostředí otevřené všem a všemu.
V letošním finále máme tedy opět, až na jednu výjimku, devět těžko zařaditelných tváří, které sice zpívají a vypadají jako Superstar, ale muzikantskou tvůrčí osobnost bychom u nich hledali marně.
Na finálová kola, jež započala koncem listopadu, a která budou probíhat do devatenáctého prosince, produkce zvolila obrovskou stage, na kterou by se vešel celý symfonický orchestr, ale doprovodná kapela je záhadným způsobem umístěná na dvě malinkatá pódia vedle hlavní stage. Soutěžící tak museli při rychlejších skladbách běhat po pódiu sem tam, aby zaplnili alespoň malý prostor. Přitom s kapelou v zádech by to byl mnohem příjemnější pohled. Doprovod jako takový byl až na totálně zpackanou Hotel California celkem kvalitní, kde mě nejvíc zaujaly doprovodné vokály, které zvedaly skladby o pár úrovni výše. Dále také angažování Ewy Farné jakožto moderátorky, dodalo finálovým večerům potřebné osvěžení.
Nejlepší momenty jednoznačně patřily zmíněné výjimce mezi soutěžícími, Adamu Pavlovčinovi. Jeho podání Olivie Rodrigo bylo určitě to nejlepší, co mohli diváci v talentových soutěžích u nás kdy vidět. V jeho případě se však jedná již o zkušeného muzikanta, který se svojí, zatím veřejností neobjevenou skupinou PACE, hraje velice zajímavý pop a můžeme se jen domnívat, kam se jeho kariéra po Superstar bude vyvíjet. Každopádně ve výčtu soutěžících rozhodně nikdo kvalitnější není a o letošní Superstar už je víceméně jasno. Rozhodně má nakročeno k tomu, aby se minimálně vyrovnal současné popularitě Anety Langerové.
Tedy to pozitivum. Letošní Superstar snad může vyprodukovat dalšího kvalitního muzikanta, ale spíš náhodou. Podstatnějším než hudba stále zůstává sledovanost.