Zatímco v posledních letech ve světě současné alternativy, moderního rocku a metalcoru vystřelily zpěvačky jako Poppy, Vana, Mothica nebo Courtney LaPlante se skupinou Spiritbox, u nás jsme na takový projekt s výraznou ženskou tváří čekali. Že se něčeho podobného nakonec zhostí Eva Burešová alias Saija, je možná pro většinu z nás překvapivé, ale zřejmě se k tomu schylovalo už delší dobu.
Není to tak dávno, co jsem na koncertě metalcorových ikon Architects zahlédl Evu Burešovou s partnerem Přemkem Forejtem. Na první dobrou mi bylo okamžitě sympatické, že se pár nesnažil na sebe nijak zvlášť upozorňovat, ba dokonce naprosto a přirozeně s davem metalových a corových fanoušků splynul. Díky sociálním sítím zpěvačky jsem pak pochopil, že k tvrdší kytarové muzice má zcela očividně blízký vztah –ostatně to trochu naznačovala už její písnička Slzy z roku 2024. Důvod, proč toto píšu, je prostý. Téměř okamžitě po zveřejnění klipu k novince Mlč schytala Saija pár kritických komentářů, podle kterých je „pozérka“ nebo „parodie na Spiritbox“. Přitom naprosto neprávem…
Singl Mlč nejen klipem, ale i samotnou produkcí svede srovnání se zahraniční špičkou. Saija skladbou otevírá téma boje a frustrace na sociálních sítích, které se koneckonců i pro tento typ metalcoru nebo chcete-li alternativního metalu zkrátka hodí. Samotná skladba pak má poměrně standartní kompozici: sloka, refrén, sloka, refrén, breakdown, bridge a nakonec znovu opakující se refrén – který ovšem v celé skladbě funguje. Vyjma pěkně střídající se dynamiky pak zejména ve druhé sloce baví progresivnější baskytarový part, který song dělá o dost zajímavějším – podobně jako kytarová melodie v bridgi, která společně s vokálem zpěvačky vyplavuje emoce na povrch.
Pěkně v rámci celku funguje i právě samotný klip s nápaditým scénářem, který pěkně doplnily prostory Lesního mlýna a vily Lil v Mariánských lázních. Režisér Ondřej Urbanec tady pěkně zachytil emoce a myslím, že i celkové vyznění písně. Snad možná jen jediným mínusem jsou často opakované motivy, které právě třeba v klipech Poppy nebo Vany vidíme, viz svítící kříže nebo infuze s černou tekutinou. To je ovšem opravdu jen detail.
V čem ovšem Saija boduje nejvíce, a může si získat fanoušky, jsou její české texty. Upřímně bych nečekal, že se u nás vůbec někdo a někdy pustí do takového projektu s češtinou. V podstatě můžeme konstatovat, že Eva Burešová tak trochu bourá hranice v rámci tvrdé alternativy v Česku. Sice zatím sází na svůj čistý hlas a trochu se zdráhá pouštět do screamovacích technik, které by dynamiku skladby mohly ještě více roztáhnout, ale třeba nás do budoucna ještě překvapí. I tak si zaslouží pozornost, a to minimálně za odvahu.