Začalo to nenápadně minulý rok, když jsem zamířil do studií Sono za producentem Pavlem Karlíkem, kvůli rozhovoru pro rubriku Insider. Provedl mě nejen zdejší režií, ale zavedl mě i do celkem nedávno zřízených prostor, kde zdejší specialisté laborují, vymýšlejí a technicky hlídají (a podle mého také mocnými kouzly zaříkávají) ten nejlepší zvuk, který pak přímo lisují do vinylových drážek.
Při přepisování rozhovoru jsem už pošilhával po hromádce vinylů, které se mi za poslední roky shromáždily za redakčním stolem. Záměrně jsem je tu dlouhou dobu nechával. Přes každoroční hlášení IFPI a dalších organizací hudebního průmyslu o tom, jak roste popularita klasických gramofonových desek a že ve fyzických nosičích už znovu trumfly cédéčka, jsem se snažil odolávat. Poté, co se mi rozbil gramofon po babičce, mám domácí sbírku desek pečlivě schovanou sám před sebou. Je přece věk digitální a všechno si pošlu přes Apple Music rovnou do beden nebo sluchátek, jak potřebuju. Už nechci řešit kabely, zesilovače, bedny, správné zapojování a fungování, utrácet desítky tisíc, aby všechno fungovalo, jak má.
No a pak nám do redakce přišla nabídka, jestli si nechceme vyzkoušet nový gramofon od Sony PS-LX5BT. Přiznám se, že když jsem se kouknul na cenovku z řádu nepřehnaných, přistupoval jsem k tomu nedůvěřivě. Nutkavé myšlenky na pořízení gramce se mi coby abstinujícímu vinylholikovi vracejí v pravidelných cyklech. Ale varianty, které pro mě přicházely v úvahu, byly spíš parodie na gramofony s hezkým retro lookem a jehlami, které ničí desky. Nezdálo se mi ani bluetooth připojování k bednám – vždyť jaký to má smysl vzít analogový zvuk a posílat ho někam vzduchem!
Zásilka ze Sony k nám do redakce shodou okolností dorazila po jednom vydařeném obědě. V dobré náladě jsme neváhali a ihned jsme ji vybalili, podle jednoduchých instrukcí nasadili řemínek gramofonu a přitáhli na stůl do zasedačky solidní bluetooth bednu, kterou používáme zejména u příležitosti různých kancelářských mecheche. „To jsem zvědav, jak se to připojí,“ odtušil jsem skepticky, když jsme na obou přístrojích zmáčkli bluetooth tlačítka. Než jsem větu dokončil, bedna cvakla a na gramofon putovala první deska. A už nám redakcí zpíval Petr Kalandra! A pak hned živák Vládi Mišíka! Pustili jsme si The Fialky, Lenku Dusilovou a vůbec všechno, co bylo po ruce. Dokonce i raritní soulové singly na 45 otáček, co tu mám od Memory Records, Karola Komendu a jeho kapelu a Annamárii d’Almeidu a její kapelu.
Neumím příliš detailně rozebírat charakteristiky zvuku, popisovat čitelnost jednotlivých nástrojů a prostor, které mají. Ale můžu zodpovědně říct, že zatímco jsme měnili desky, obraceli strany a vymýšleli, co bychom si ještě mohli pustit, skleničky na stolech se začaly samy plnit rumem a práce ubíhala jako po másle. A já měl pocit, že takhle parádně jsem všechny ty desky, přestože je mám rád, ještě neslyšel.
No a tak, když se po tom dlouhém odpoledni všichni z redakce vytratili, gramofon jsem nenápadně zabalil zpátky do krabice a drze si ho odnesl domů. O víkendu přeskládal nábytek, připojil bedny, vytahal zapovězené krabice s vinyly. Pokusil se vysvětlit dětem, jak se chovat k deskám. A že tady na tom gramofonu nemusí sahat na přenosku, protože stačí zmáčknout tlačítko start a stop a všechno bude fungovat samo… A tak jsem „v tom“ znovu začal frčet. Alespoň do té doby, než si někdo ze Sony nevzpomene, že bych jim měl tenhle parádní kus techniky, který nestojí moc peněz a nabízí hodně zážitků, vrátit. A až to přijde? Tak co! Netušil jsem, že ještě někdy budu mít tak intenzivní pocit, že poslouchám hudbu. A za to mi ten konec gramofonové abstinence stál.
