Ti, kteří nad kapelou už dávno zlomili hůl a stále žijí v zajetí internetových memů, by ale tentokrát měli pořádně nastražit uši. Nickelback se totiž rozhodli pořádně říznout do kytar.
Proč jsou vlastně Nickelback jednou z nejvysmívanějších kapel všech dob? Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Moje teorie je taková, že se až úporně snažili být úspěšnou poprockovou rádiovou kapelou. Jejich zvuk byl často až zoufale plochý a nezáživný, přitom se zároveň prezentovali jako tvrdá hardrocková parta odkazující ke kořenům post-grunge. (Bylo by to podobné, jako kdyby Slipknot každé ráno trápili řidiče v dopravní špičce další kytarovou slaďárnou – ano, také by ihned přišli o veškerou kredibilitu.) Dost možná byli navíc dlouhá léta v kleštích nahrávacích společností, které je tlačily k dalším mainstreamovým hitům. Odrhovačka How You Remind Me se stala nejhranější skladbou amerických rádií celé první dekády 21. století. Jenže dnes, na prahu svého jedenáctého alba, už Nickelback nemusejí nikomu nic dokazovat a mohou se naplno soustředit na poctivý rock'n'roll.
Už na předchozí desce mě velmi zaujal úvodní singl San Quentin, postavený na surových riffech, který se stal ideálním otvírákem následujícího turné. To samé se dá očekávat od aktuální skladby Rattle The Cage. Má podobnou energii, ale jde ještě víc na dřeň. Skoro jako by ji někdo osolil pořádnou dávkou Pantery, což je v případě Nickelback opravdu šok. V minulosti jsme sice dostali tvrdší věci jako The Betrayal (Act III) nebo Feed the Machine, ale Rattle The Cage působí jako nejmetalovější skladba, jakou kdy skupina nahrála.
Podle slov samotné kapely má zachycovat energii koncertů a je složená především pro živé hraní. Ne pro rádia, ne pro sociální sítě. A je to sakra znát. Nenajdete tu žádný velký refrén, ke kterému by celá píseň směřovala. Místo toho přichází nekompromisní americký metalový nářez, ze kterého není cítit vypočítavost, ale spíš přirozená touha čtveřice pořádně říznout do kytar, aniž by je někdo okamžitě plácal přes prsty se slovy: „Takhle teda ne.“ Se sólem navíc pomohl kultovní kytarista John 5, známý z působení u Roba Zombieho nebo aktuálně v Mötley Crüe. Přidává skladbě další rozměr a vytváří dojem, že parta tátů si prostě hraje hudbu, kterou sama nejvíc miluje.
Zdá se, že i díky dokumentu Hate to Love: Nickelback z roku 2023, v němž kapela otevřeně přiznala, že ji pověst „nejnenáviděnější kapely všech dob“ skutečně trápila, se veřejné vnímání postupně mění. Z kdysi oblíbeného terče internetových vtipů se pro některé pomalu stávají respektované rockové legendy.
Přiznám se, že i já jsem patřil mezi posměváčky, ale po posledním vystoupení této čtveřice v pražské O2 areně, po posledním albu Get Rollin' a nyní po poslechu Rattle The Cage svůj postoj přehodnocuji a k bratrům Kroegerovým a spol. mám respekt za to, s jakou grácií dokážou stárnout. Pokud stále při vyslovení jména Nickelback kroutíte hlavou, titulní skladba je právě pro vás a já už se teď těším, jak dopadne celá deska, která světlo světa spatří 30. října.