Už je to tady zase. Evropané (a Austrálie) zapojili své myslitele, kumštaře, skladatele, kostyméry, manažery, stage designéry a další tvůrce, aby se semknuli za pečlivě vybranými interprety, kteří mají reprezentovat svou zemi v podivuhodném televizním klání jménem Eurovize. Soudě dle druhého semifinále, kterého se za Česko zúčastnil i Daniel Žižka, to dopadlo spíš průměrně, letos navíc s malým podílem bizáru.
Bojkot kvůli Izraeli
Před samotnou soutěží budí obvykle více pozornosti než vystupující otázky typu, kdo a proč v daném roce Eurovizi bojkotuje. Rusko má naštěstí od roku 2022 zákaz, protesty se ale v posledních letech točí okolo Izraele. V roce 2026 televizní show kvůli její účasti vynechává pět zemí, konkrétně Španělsko, Irsko, Nizozemsko, Island a Slovinsko. V případě teoretické neúčasti Izraele by akci bojkotovalo pro změnu Německo. Mezitím se izraelský zpěvák Noam Bettan s písní Michelle dostal do finále.
Spolu s ním v sobotu bude soupeřit Řecko, Finsko, Belgie, Švédsko, Moldavsko, Srbsko, Chorvatsko, Litva a Polsko a z druhého semifinálového večera se do závěrečné bitvy přidali reprezentanti Francie, Rakouska, Velké Británie (ti měli postup jistý) a také Bulharsko, Ukrajina, Norsko, Austrálie, Rumunsko, Malta, Kypr, Albánie, Dánsko a Česká republika.
V Eurovizi se i letos křížila snaha zaujmout hudbou s tím, co se stalo už součástí DNA soutěže – překřikovanou v extravaganci. Není divu. Tady se totiž hraje na první dojem. Nemáte šanci se postupně zarýt pod kůži, jestli máte doma jméno, nebo skvělou komunitu fanoušků, nehraje roli – pro účastníka vlastní země se zde hlasovat nesmí. Nutno ale říct, že letos na poměry soutěže většina čísel působí umírněně. Zároveň nelze publikum Eurovize zcela podceňovat, když někdo nesporně zazáří, jako třeba před pěti lety Måneskin, má šanci třeba i s obyčejným rock'n'rollem. A tak nakonec sledujeme každý rok i my, přeci jen zvědaví, jestli se tentokrát drápkem nechytne náš kůň, nebo z ničeho nic nevystřelí nějaká jiná hvězda i mimo televizní obrazovku.
Bezbarvé semifinále
Kolega Michael Švarc o písni Crossroads Daniela Žižky po jejím zveřejnění napsal, že je až překvapivě vkusná a má gradující filmovou atmosféru. Mohla by podle něj znít v závěrečných titulcích hollywoodského bijáku. To jsem si dovedla představit. Co jsem si ovšem nedovedla představit, že mladý zpěvák vyšvihne naživo ve Vídni během televizního přenosu takový výkon, aby vyvolal husí kůži a ohromil. Husí kůže se bohužel doopravdy nedostavila, nicméně vystoupení to bylo zdařilé. Jaké ale bylo celé semifinále? Zde je proud vědomí televizního diváka:
- Večer začal parodií moderátorů na song loňského vítěze, kterým byl rakousko-filipínský zpěvák JJ. Soutěž pak odpálila Bulharka Dara a písnička Bangarnaga. Dobrá divočina na začátek.
- Oproti tomu působila následující reprezentantka Ázerbájdžánu Jiva usedle. Mělo to být pompézní, ale nefungovalo to.
- Alexandra Căpitănescu z Rumunska soutěžila s písní Choke Me. Tahle písnička se prý dostala do řečí, protože normalizuje nebezpečné sexuální praktiky. Podle zpěvačky je to ale o tlaku, který klademe sami na sebe. Ok. Průměrná snaha o song a la Evanescence.
- Lucemburk se svou soutěžící Evou Marijí a vílím songem vtipně kontrastoval. Sympatická divoženka. Charisma Aurory, na kterou jsem si vzpomněla, ale nemá. V tuhle chvíli přenosu mi došlo, že obvykle se mi Eurovize pocitově vleče a dnes to docela odsýpalo.
- A na řadě byl Daniel Žižka. V medailonku potěšila zmínka, že jsme ho v Headlineru zařadili do letošních 50 nadějí české hudby. Píseň o křižovatkách ve složitém světě, kterou napsal při dobrovolničení v Japonsku, představil zprvu v intimním pojetí a postupně solidně budoval atmosféru. Spokojený úsměv v závěru jsem s ním sdílela.
- Další šla na scénu sedmnáctiletá Monroe z Francie, která chvílemi působila, jako by jí tam omylem pustili Rosalíu. Ale byl to jen slabý výluh. Dívej se na mě, zpívala, ale pozoruhodné mi to přišlo především vzhledem k věku. Na nejmladší účastnici to byl vlastně skvělý výkon.
- Následující edukativní okénko, kdy moderátorka jako učitelka ve škole vysvětlovala, že Eurovizi „nepřevzali gayové“, bylo prostě jen smutné. Že je něco takového vůbec pořád třeba.
- Následně arménský interpret oblepený lepítky post-it předvedl teatrální taneční číslo, které dokázalo, že aspoň někdo má ten večer eurovizní gen. Publikum bouřilo.
- Díky Veronice Fusaro ze Švýcarska za to, že v povedené písni Alice přitáhla pozornost k tématu domácího násilí. Červená pavučina, do které se zamotala, působila tísnivě.
- Antigona z Kypru vyměnila reality show Love Island za Eurovizi, ale sázela stále na stejné zbraně. Na Kypru se to asi v létě chytne. Já mám ale najednou pocit, že už se to trochu zadrhává.
- Už ale přicházela hostitelská země, kterou reprezentuje Cosmó. Možná to bylo přepnutím do němčiny, ale připadal mi osvěžující. I když měl stříbrný korzet a hvězdu přes oko, na nic moc si nehrál.
- Nehrála si ani lotyšská zpěvačka Atvara, u té mi to ale trochu chybělo, protože její píseň ke mně jinak ničím nedolehla.
- Když přicházel na stage dánský hudebník Søren Torpegaard Lund, začínala jsem se bát – kde je dnes večer bizár? Udělali letos všichni účastníci společnou dohodu o umírněnosti? Nezačne snad být Eurovize časem dokonce konzervativní? Sørenovi fandím, mělo to celkem grády.
- Austrálie vyslala hvězdu Deltu Goodrem. Když to má tak daleko, nebude riskovat s nováčkem. Výsledek ale za mě rozpačitý. Bylo znát, že jde o ostřílenou zpěvačku, ale tak nějak mám pocit, jako by toho chtěla předvést moc najednou a ztratilo se kouzlo.
- Ukrajinská zpěvačka Leléka na tom byla o něco líp. Stejně jsem ale měla pocit, že se v té velkolepé prezentaci trochu ztrácí, místo aby díky ní naplno zářila. Přitom tohle mohlo být velké. Možná to dělá ten televizní mix?
- Británie vyslala hudebníka Look Mum No Computer. A překvapivě zrovna jeho vystoupení patřilo letos k nejpodivnějším. Po každém Eins, zwei jsem čekala Polizei. Víc k tomu nemám.
- Z Albánie přijel Alice s písní o osamění rodičů, jejichž děti emigrují za lepším životem. Téma si zapamatuji, píseň ne, i když tlačila na pilu a emoce.
- Předposlední Maltu reprezentoval Aidan. Ve své zemi velmi úspěšný interpret mi okamžitě připadal jako černý kůň soutěže. Konečně měl někdo trochu výraz. Maličko kovboj, maličko diva. Krásná písnička. Špetka maltštiny, ale žádné etnické rytmy. Díky bohu.
- A najednou cože? Už je tu konec? A nakonec kytary? Ya ya ya. Norové na závěr celkem potěšili. Na tohle bych klidně zašla, i když ten refrén zas tak moc nevyzněl.
Celkový dojem? Eurovize se umírnila. Přestaly výstřelky bavit? Každopádně mám pocit, že pokud bude většina zemí v budoucnu chtít spoléhat na sílu hlasu a krásu písní, bude třeba zabrat v národních kolech, aby vykrystalizovali výraznější interpreti.