Předělaná Zombie není pocta devadesátkám ani generační marketing. Je to sonická srážka dvou světů, která přepisuje historii The Smashing Pumpkins a definitivně stvrzuje Yungbluda jako lídra nové rockové vlny.
Skladba je ve své nové podobě testem, jestli rock zvládne mluvit jazykem současnosti, a jestli mu v tom jeho vlastní fanoušci přestanou házet klacky pod nohy. Je to rána do zdi, za kterou se rock schovává ve své vlastní stagnaci.
Pro Yungbluda nejde o první dialog se starší generací. Spolupráce s Aerosmith nebo jeho účast na posledním koncertě Ozzyho Osbourna jasně ukázaly, že ho klasický rock nezajímá jako muzeální exponát, ale jako živý jazyk.
Zombie je však v tomto ohledu nejpřesvědčivější krok. Žádná ceremonie, žádné poklepání na rameno, jen song, který si nechal rozebrat a znovu složit někým, kdo tuhle hru pomáhal definovat. Pro Yungbluda je to tedy definitivní potvrzení jeho pozice v rámci mainstreamového rockového diskurzu, kam se z britské scény probojoval s až drzou samozřejmostí.
Pro samotné The Smashing Pumpkins je aktuální přepracování Zombie historickým milníkem. Už v polovině 90. let se sice podíleli na skladbě Sad Peter Pan, nahrané společně s chicagskou kapelou Red Red Meat pro charitativní projekt věnovaný Vicu Chesnuttovi. Šlo však o okrajovou, komunitní kolaboraci mimo hlavní diskografii Pumpkins. Rozdíl je tedy zásadní, Zombie je poprvé, kdy se The Smashing Pumpkins objevují jako oficiálně creditované hostování u cizího interpreta v rámci mainstreamového singlového releasu.
Po hudební stránce se nová verze zbavuje přímočaré poppunkové struktury původního tracku z alba Idols. Corgan do aranže vpravil své typické autorské rysy, tedy hustou multitrackingovou kytarovou texturu a specifický fuzzový tón, který odkazuje k éře Siamese Dream. Skladba tím získala na dynamickém rozpětí. Zatímco sloky zůstávají v minimalistickém postpunkovém napětí, refrény explodují do sonické stěny, která tlumí původní Yungbludovu hyperaktivitu ve prospěch melancholického grungeového patosu. Zajímavý je však i vokální kontrast. Yungbludův expresivní projev je zde usměrněn Corganovým nosovým, téměř až sardonickým přednesem, který v harmoniích působí jako komentář i korektiv. Výsledkem je skladba, která zní současně moderně i starosvětsky. Produkce sice respektuje loudness standardy současné produkce, ale analogový feeling kytar ji drží daleko od sterilního rádiového rocku.
Zatímco skalní fanoušci Pumpkins na diskusních fórech prskají nad příliš vyleštěnou produkcí a vizuálem využívajícím digitální efekty, zbytek světa tleská. Chemie mezi Yungbludovým naléhavým projevem a Corganovým unaveným, leč stále uhrančivým vokálem funguje překvapivě organicky. Je to temné, je to nahlas a je to důkaz, že rocková historie nemusí být muzeem, ale materiálem, do kterého je možné s vervou řezat. Zombie v této podobě není nostalgickým výletem ani legitimizací mladšího jména skrze starší ikonu, je to prostě sakra dobrý rockový track pro rok 2026.