Kapela Bratři Orffové vznikla na přelomu let 2001 a 2002 a vydala pouze dvě, ale obě velmi oceňovaná, alba. Od svého debutu Bingriwingri (2005) si vybudovala takřka kultovní pozici a neuznávala kontinuitu času. Chvíli funguje a chvíli ne, občas koncertuje a občas ne, a občas také něco vydá. O to víc je každý nový release událostí. Již debutové album bylo médii označeno za jednu z klíčových událostí tuzemské alternativní scény a druhé Šero následně získalo cenu Anděl i cenu hudební kritiky Apollo za nejlepší desku roku 2013. V naší redakční anketě 100 nejlepších tuzemských alb čtvrtstoletí publikované v lednovém čísle magazínu Headliner obsadilo Šero krásnou 36. pozici.
Událostí je tedy přirozeně i vydání skladby Co nejdál. Píseň (hudbu i text) tentokrát napsal klávesista a hráč na syntezátory Zdeněk Henych, a jak on sám uvádí, text vznikl z jediné věty „V korunách stromů vítr čerpá sílu“. Na ni se postupně nabalovaly další motivy a vznikla trochu abstraktní a jemně melancholická meditace o útěcích a návratech, o touze se vzdálit a zároveň si ponechat možnost vrátit se zpět. Opakující se verše fungují jako mantra, která text nerozvíjí a nevede kupředu, ale spíše noří do hloubky. Což vede posluchače do stavu mezi snem a probuzením.
A tam posluchače vede i hudba. Píseň se pomalu, téměř nesměle, rozvíjí, jako by se ostýchala narušit svou vlastní tichost. Úvod je postaven na odlehčené aranži kytarového vybrnkávání, měkkých synťákových ploch a vzdušné rytmiky. Tuto typicky orffovskou práci s prostorem a atmosférou ve druhé polovině songu prořízne trubka, která písni přidává melancholickou vznešenost, a i kytara se rozvine do jemných melodických oblouků. Je to krásná snová skladba, která se nevnucuje, ale po doposlechnutí v posluchači dlouho doznívá.
Singl byl vydán s animovaným klipem s nádechem anime estetiky z dílny grafika, animátora a hudebníka Davida Najbrta. Vizuál nejen že podtrhuje snovost a melancholičnost skladby, ale ještě o kousek rozvíjí text a nechává nahlédnout před čím slova motivují utéct, a varuje před tím, že se možná nebude kam vrátit.
Co nejdál je nenápadná, ale o to silnější, připomínka toho, že Bratři Orffové nepotřebují velká slova ani rozmáchlé aranže, aby v posluchači vyvolávali obrazy, které se mu na dlouho usadí v hlavě. A také toho, že někdy stačí jen pár tónů a šepot, aby to bylo hodně slyšet.