Obrázek k článku GLOSA: Metallica pod palbou. James Hetfield zapomněl na vlastní písně
| Jiří Matlach | Foto: Jan Nožička

GLOSA: Metallica pod palbou. James Hetfield zapomněl na vlastní písně

Metallica a zejména její frontman James Hetfield se v posledních dnech stali velkým tématem nejen mezi hudebními fanoušky. Důvodem je proslov v lasvegaské hale Sphere, kde má nyní skupina svou rezidenci a odehraje celkem 24 koncertů.

Hetfield nepřímo zkritizoval ostatní hudebníky za jejich politické proklamace na koncertech a ujistil, že na vystoupeních Metallicy nic podobného fanoušky nečeká. A strhla se mela.

„Metallica tu není od toho, aby vás, jako někteří jiní umělci, ovlivňovala těmi svými kecy, jasný?“ prohlásil 10. října Hetfield. „Jediným programem Metallicy je láska, energie a pořádně tvrdá muzika!“ následně dodal. Je tomu ale skutečně tak? Opravdu je Metallica tak apolitická, jak se nyní prezentuje, nebo snad pánové zapomněli, jak angažovaní ve své tvorbě bývali?

Oddělovat hudbu a politiku od sebe nikdy beze zbytku nelze, ať už nad tím někteří fanoušci skřípou zuby sebevíc. Pokud zůstaneme u metalu, už jeho průkopníci Black Sabbath bývali ve své tvorbě výrazně političtí a kritika společenských poměrů pro ně nebyla žádným tabu. Taková War Pigs se stala protiválečným symbolem své doby, ale také Hand of Doom nebo Electric Funeral výrazně reflektovaly tehdejší společenská témata. Zmiňuji to proto, že Black Sabbath patřili k nejzásadnějším inspiracím Metallicy. A nebylo to znát pouze na hudbě, ale také na textech.

Jako první se nabízí skladba One, která zachycuje hrůzy války z perspektivy jednotlivce. Disposable Heroes z roku 1986 se věnuje podobnému tématu, zároveň však kritizuje mocenské struktury, které s vojáky zacházejí jako s postradatelným materiálem. V lecčems tak připomíná právě War Pigs.

Na následujícím albu ...And Justice for All šla skupina ještě dál. Už titulní skladba tvrdě kritizuje korupci, nerovnost před zákonem a bezbrannost obyčejného člověka vůči mocným. Pokud tohle není politika, tak co tedy? Dokonce samotný obal desky zobrazuje spoutanou a poškozenou sochu Spravedlnosti, známou jako Lady Justice. Společenskou kritiku Metallicy jsme tak mohli pozorovat i vizuálně.

V písni The Shortest Straw se zase vracíme do padesátých let, kdy Spojené státy zachvátil hon na údajné komunisty a řada lidí, včetně umělců, byla kvůli svému skutečnému či domnělému přesvědčení vytlačena z veřejného života. A podobně angažovaných skladeb obsahuje album celou řadu. Mohl bych rozebírat také Eye of the Beholder nebo Blackened a pokaždé bych došel k podobnému závěru. Paradoxní přitom je, že některé z výše zmíněných skladeb Metallica nyní hraje právě v Las Vegas, kde její frontman zároveň kritizuje angažovanost jiných umělců.

Je skutečně takový rozdíl, jestli interpret své sdělení formuluje v textu písně, na obalu alba, ve vizuální podobě koncertu, nebo promluví k lidem přímo mezi skladbami? Nikdo samozřejmě Metallice neupírá právo zastávat vlastní postoj a vyhýbat se aktuální politice. V kontextu její tvorby však Hetfieldova slova působí přinejmenším pokrytecky. Umělec totiž nemusí být politicky angažovaný tak otevřeně jako třeba Tom Morello nebo Macklemore. Své postoje může publiku předávat i méně okázalým způsobem, jak to ostatně po desetiletí dělala právě Metallica.

A jestli je jejím dnešním programem skutečně jen láska, energie a tvrdá muzika, možná by stálo za to připomenout, že právě ta tvrdá muzika měla vždycky také co říct.