Nazývat hudební akce v O2 aréně „koncerty“ je dnes skoro ošidné. Píáristé většinou skloňují slova jako show, vypočítávají rozměry LED obrazovek, počty ohňů, kamionů s technikou, fáborků, světýlek a další vychytanosti scény. Jediným místem, nad kterým se ještě umělci nevznášeli na nějakém důmyslně zavěšeném laně, jsou už asi jen toalety v prvním patře.
Připomeňte si náš podcastový seriál o historii Kabátu.
Návštěva řady představení „velkých“ kapel a umělců všeho žánru připomíná řízenou endorfinovou intoxikaci, při které sice zní hudba a písničky, ale spíš než jako výkon muzikantů z pódia je to ilustrativní doprovod k detailům, které pak všichni sledujeme na obřích obrazovkách. Kameraman, který pobíhá kolem zpěváka, aby ho mohl snímat z detailu, se leckde stává důležitějším elementem, než jestli se hraje naživo či půlka věcí běží z předtáčky. To všechno má svoje kouzlo a emotivní dopad, ale jen do určité míry – po čase se to okouká stejně jako každá televizní estráda.
Teplický Kabát patří v českých poměrech k průkopníkům obřích koncertů pro tisíce i desítky tisíc lidí. Stále jsou jedni z mála, kdo si může dovolit jet halové turné po celé republice, což je samo o sobě úctyhodné a vypovídající. O to sympatičtější je přístup, ke kterému dospěli a s jakým jedou současnou šňůru, v jejímž rámci v úterý a ve středu odehráli i dva vyprodané koncerty v pražské O2 aréně. „Je to prostě turné 2026, nemá žádnej speciální název,“ poznamenal během prvního z nich z pódia Josef Vojtek. A to lze dobře parafrázovat: Byly to prostě přesvědčivě odehrané koncerty, které nepotřebovaly žádnou šarádu.
Foto: Petr Klapper
Produkce všech důležitých aspektů byla špičková a profesionální jaksi přirozeně. I v zadních sektorech to byl pořádný rachot a přitom zůstal zvuk čitelný. Každý song měl vymyšlený staging i světla. Detaily jako byl „kazatelský“ Ďábel a syn u kostelního okna, v temnotě zahalený Kazačok, efektní kontrastní svícení červenou a jedovatě zelenou, střídmé ale účelné použité ohně, ale i laserové divadlo v Pohodě – to všechno utvářelo atmosféru a dojem z velkého rockového koncertu. Ale to všechno byly zároveň efekty doprovodné. Tím nejdůležitějším zůstala kapela samotná, kterou dokonce tentokrát ani nesnímaly žádné kamery. Stačilo, že na obřím pódiu předváděla songy, u kterých nikoho nemusela k ničemu vybízet a dirigovat. Kdo někdy byl na Kabátu (a nemusí být ani jejich posluchač), tuší, co jejich refrény dovedou. A to vlastně stačilo.
Foto: Petr Klapper
Výběr repertoáru přitom nebyl prvoplánový, sebevědomě z něj zmizela většina „pivních“ hříchů mládí, které sice posluchači milují, ale dnes by už od spíše abstinující kapely moc autenticky nevyzněly. O to přesvědčivěji zněly kusy z posledního alba El Presidento a všechny ty velké rockové stadionovky s jasnými riffy Oty Váni a Tomáše Krulicha. Kabát je do fanoušků sypal jednu za druhou pod Hurvajzovým striktním bubenickým tlakem, který žene kupředu neochota hrát cokoliv, co by připomínalo ploužák. Velkou devizou dnešního Kabátu je i to, že výkon strhujícího frontmana Josefa Vojtka (zpíval jak z cédéčka), je ještě přesvědčivější, když ho svým zpěvem jistí Špalek i ostatní z kapely. Špalkovo sólo v Houbách magických patřilo už tradičně k jednomu z emotivních vrcholů večera.
Foto: Petr Klapper
Nostalgická halekačka Žízně na závěr nechyběla, ale všechna ta Porcelánová prasata tentokrát zůstala stranou a výsledku to jenom prospělo. Největší prostor v programu dostalo album Corrida, které slaví dvacet let od vydání, a zůstává v diskografii i vývoji kapely možná tím nejdůležitějším zářezem, kterým se Kabát vymanil z mnoha předsudků i odsudků. Z geniálního textu Kdoví jestli, kterým Kabát koncert před přídavky uzavíral, mrazí v současném stavu světa snad ještě víc než před dvaceti lety.
A teď to poučení. Když na to máte koule a spolehnete se na vlastní písničky, dá se i v O2 aréně pro tisíce lidí odehrát obyčejný koncert, ze kterého jdou lidi domů s neobyčejným pocitem.
