Část fanoušků tehdy mluvila o autentické, uvolněné show, jiní měli pocit, že si to spíš „odkroutil“. Chvílemi to působilo, jako by byl během svého headline vystoupení v hradeckém parku duchem jinde. O to zajímavější je, že se teď vrací v další kariérní proměně. A proměny jsou jeho oblíbená disciplína.
Minimalistický rebrand přišel s deskou Lost Americana, kdy začal používat už jen zkratku „mgk“. Působí to moderně, skoro digitálně. Jenže hudebně mezitím míří trochu jinam – k rádiovým refrénům, kamioňáckému rocku a americké nostalgii. Po rapových začátcích a pop-punkové reinkarnaci (která mu přinesla i spolupráci s Travisem Barkerem z Blink-182) přichází třetí fáze: arénový americký rock s lehkým country nádechem. Evoluce? Možná. Předvídatelný krok směrem k širšímu publiku? Dost možná taky. S trochou nadsázky by se dalo říct, že z Colsona Bakera roste Jon Bon Jovi generace Z.
Paradoxní je, že do rockového rybníčku vstupuje někdo, kdo si jeho část dokázal solidně znepřátelit. Veřejná přestřelka s Corey Taylorem ze Slipknot nebo nešťastný cover „Aerials“ od System of a Down mu u ortodoxních fanoušků body nepřidaly.
MGK ale nikdy nebyl typ, který by čekal na schválení tradiční gardy. Spíš si buduje vlastní svět někde mezi TikTokem, Warped Tour estetikou a Amerikou NASCARu, country balad a refrénů psaných tak, aby zněly dobře nad kelímkem Bud Lightu.
Mezitím si stihl odskočit i do filmu Jackass Forever, veřejně se pohádat s Eminemem a absolvovat mediálně intenzivní vztah s Megan Fox. Jeho kariéra občas připomíná seznam přání z dospívání, který si někdo opravdu splnil.
Teď ale nepůjde o festivalový slot a doufejme, že ani o další povinnou položku na seznamu zastávek někde v Čečensku. Až na pár posledních míst vyprodaná O2 arena mu dává další šanci. A české publikum rychle pozná, jestli sleduje další fázi promyšlené hudební transformace – nebo jen další dobře vypadající převlek bulvární celebrity.