Hned na začátku si řekněme, že Touha a pláč je vzorovým příkladem rádiového hitu, který podle mého odhadu bude několik měsíců znít všude a bořit hitparády tuzemských rádií. Má krátkou stopáž pod tři minuty, takřka bez předehry a bez sáhodlouhého textu. Hlavní důraz je kladený na refrén, který celou skladbu táhne. Podobných skladeb vznikají každý den na světě mraky a snad ani není potřeba vysvětlovat, proč se tomu tak děje – je to osvědčený rádiový formát. Pokud se budeme soustředit na náš hudební rybníček, tak nás z podobných skladeb velmi často již po druhém, možná třetím poslechu začne třeštit hlava a v horším případě máme chuť vyskočit z jedoucího auta, jen abychom už tu blbinu dostali z hlavy. Je toho zářný příklad i Touha a pláč? Díky bohu ani v nejmenším!
I když se jedná o klasický hit na první dobrou, je z něj stále cítit „jelenovská“ osobitost. Charakter, který se s nimi pojí po celou jejich existenci. Ať už jde o charismatický zpěv Jindry Poláka, který ale ne úplně všem může být po chuti, nebo o jakousi energii, která z pánů sálá při každém vícehlasém chorálu. Textově se ani v této skladbě nechtějí utápět v plytkosti a tuctovosti, se kterou je naše popová vlna bohužel úzce spjatá. Slova refrénu dobře ilustrují, že Jeleni to dělají trochu jinak:
Až přijde touha a pláč,
Budu doufat že mě ještě znáš.
Ve starým křesle, kde dávno nesedáš.
I kdyby v létě padal sníh,
Pálilo slunce po nocích,
Ve starým křesle svět zůstal jako dřív.
Samozřejmě, nejedná se ani o žádnou převratnou textařskou ekvilibristiku, ale zároveň je cítit, že nad textem někdo přemýšlel a nechtěl do éteru vypustit jen další stupidní rýmovačku, jakých je v rotaci nespočet.
Touha a pláč potvrzuje, že Jelen patří v současnosti k tuzemské mainstreamové špičce a po trochu hlušším období se opět vytasili s pěkným kouskem do sbírky. Stále si však myslím, že by mohli přidat ještě jeden rychlostní stupeň. Předpoklady na to rozhodně mají.