Sofia Isella ve své tvorbě značně čerpá z hororové estetiky, což se propisuje i do její image. Není to žádná princeznička s pečlivě upravenými vlasy a dokonalým líčením, na scénu se naopak přiřítí ve volném oblečení, rozcuchaná a s výrazně tmavými kruhy kolem očí. Ještě, než začne zpívat, poleje si vytahané triko vodou, aby se ještě víc „zošklivila“ a dodala té záměrné nedbalosti finální tečku.
Standardům krásy zpěvačka ukazuje prostředníček záměrně, ve svojí tvorbě totiž silně kritizuje patriarchát a misogynii, včetně té internalizované, která bují mezi samotnými ženami. Není to ale žádná společenská agitka, za kterou by se hudba musela schovávat, protože písničky má Sofia Isella dostatečně zajímavé, byť jsou vystavené na víceméně podobném mustru. Je v nich cítit inspirace Billie Eilish, respektive její fází kolem alba When We All Fall Asleep, Where Do We Go? Isella jde ale v tom temném tónu ještě hlouběji.
Na scéně je zpěvačka velmi expresivní, některé její pohyby či pohledy působí jako by byla posedlá ďáblem. Dlouhé rovné vlasy si sem tam přehodí přes obličej, jindy si je dramaticky tahá nad hlavu. A do toho všeho šeptá, sahá k hlubokým, takřka hrdelním tónům, ale svůj hlas nechává i naplno rozeznít. Posledních několik dní sice bojuje s nemocí, ale jakákoli indispozice na ní není absolutně znát a na energii a nasazení jí neubírá.
„Praho, ty seš zázračná. Je mi normálně lépe, než když jsem vlezla na pódium,“ svěřuje se Isella v závěru koncertu a kvituje frenetický řev publika, který se rozezní po každé písni. V SaSaZu se přitom nesešli jen zpěvaččini vrstevníci z generace Z, ale skutečně pestrá směsice. A i dost mužů, čehož si hudebnice taky všímá. „Děkuju vám, bratři,“ vzkazuje pánům.
S publikem umí Sofia Isella vůbec pracovat výtečně. Mluví tak akorát a nepůsobí to jako naučené fráze. Jednu celou písničku odzpívá při crowd surfingu, les rukou si jí něžně předává a po kolečku jí zase pomůže přes barikády zpátky k pódiu. I to ukazuje, jak moc je při koncertech, ale i obecně v hudbě, důležitý vizuál. Písničky, které na studiových nahrávkách působí po chvíli už lehce monotónně, mají naživo díky všem těm skopičinám úplně jiný rozměr.
Jediné, co zamrzí, je, že Isellu nikdo na pódiu nedoprovází. Hudba se pouští „z cédéčka“, zpěvačka sem tam popadne kytaru, párkrát také housle a jednou zabrnká i na banjo. Takže kromě dobré stage presence a rozpoznatelného stylu je i multiinstrumentalistka.
Je jasné, že tuhle hororovou panenku, která kromě Samary chvílemi připomíná i mrtvou nevěstu od Tima Burtona, čeká hvězdná kariéra. Koneckonců už stihla předskakovat i Taylor Swift, což mohlo být k dokonalému kontrastu obou dam zajímavé, ale také Florence + The Machine. V Praze se Sofia Isella představila jako svébytná umělkyně s vlastním hlasem, jen prosím příště přibalit na cestu i kapelu. Určitě by to celý zážitek citelně povýšilo.
Hodnocení: 80 %
19. května 2026, SaSaZu, Praha
