Rozhovor přináší svědectví o vzniku hitů, hledání víry, úžasných koncertech, hudební revoluci i o tom, jak Muk ve své hudbě otevřeně zpracovával psychickou nemoc. Deniš přibližuje také okolnosti britského turné s Erasure, rozpad kapely Oceán, židovskou inspiraci Shalomu i vznik posledního alba, které vyšlo krátce před Mukovou smrtí. V podcastu se dozvíte o Denišově aktuální knize, Oceán, alom, Petr Muk (a já) i o aktuální výstavě v Popmuseu.
„Byl to člověk, který v popu mluvil o víře, bolesti i nemoci. A měl hlas, který na naší scéně nemá konkurenci,“ říká Deniš v rozhovoru o Petru Mukovi.
Petr Muk začínal v punkové kapele Dural, kterou stejně jako řadu dalších nepohodlných sledovala komunistickáStB. Už tehdy se projevoval jako výrazný frontman. Změna přišla v polovině osmdesátých let s nástupem skupiny Oceán. „V roce 1986 jsem viděl jejich koncert v Budějovicích a pochopil, že se děje něco výjimečného,“ vzpomíná Deniš. „Melodie byly dotažené, zpěvák úžasný a texty poetické.“
Hudba Oceánu se postupně proměnila z kytarového zvuku inspirovaného U2 v syntezátorovou vlnu, která jim přinesla přirovnání k Depeche Mode. „Ale nebyli jejich českou kopií. Měli jiný jazyk, jiný obsah. Byla to opravdová kapela s vlastní estetikou,” zdůrazňuje Karel Deniš.
Když se pak pomrevolucie Oceán dostal na turné s Erasure do Velké Británie, byl ti jeden z největších vrcholů tuzemského popu vůbec. „Hráli pro šestnáct tisíc lidí a fungovalo to. V Británii! To se žádné jiné české kapele nepovedlo,“ říká Deniš.
Ještě před rozpadem Oceánu Muk s Petrem Kučerou založili projekt Shalom. Z původně komorního záměru se stal velký hit – a zároveň s sebou nesl umělecký obrat. „Muk se začal hluboce zajímat o židovství. Studoval tóru, držel oddělené kuchyně. Prožíval to. A vložil to do písní,“ vypráví Deniš. Alba Shalom a Rány vzkazů nesla silnou spirituální symboliku. „Kolik lidí to fascinovalo, tolik lidí to nesnášelo. Ale on měl potřebu mluvit pravdivě – i když věděl, že za to třeba zaplatí.“ Deniš vypráví, jak i vydavatelé v Británii žasli, že u nás může popový zpěvák v textech mluvit o tak duchovních tématech.
Na židovské téma navázal i muzikál Golem, do kterého Muk vstoupil z přesvědčení, ne kvůli honoráři. „On se totiž nikdy nezaprodal. Vždycky říkal – pokud je to moje téma, jdu do toho. Jinak ne,” připomíná Deniš Mukova muzikálová angažmá, kterých zdaleka nebylo tolik, jak mu jeho kritici vytýkali.
Ještě předtím ale po éře Shalomu přišly Mukovy sólové desky. Ta první byla kytarová, překvapivě alternativní. Teprve Jizvy lásky přinesly výrazný komerční úspěch a popové hity jako Tančíš sama. Přesto se i zde zpěvák držel vlastní linie. „Byl autorem melodií, hlasem písní. A nazpíval jen čtyři covery. Všechno ostatní byly jeho písničky,” vyvrací Deniš další z mýtů o Petru Mukovi.
Současně se v té době ale začala naplno projevovat zpěvàkova bipolární porucha. „Měl fáze, kdy nevstal z postele, a pak manické, kdy měl nápadů na pět projektů. Bylo to vyčerpávající i pro jeho okolí,“ vzpomíná Deniš na dlouhé telefonáty v brzkých ranních hodinách.
I tuto zkušenost Muk přetavil do hudby. Například ve skladbě B.A.P., kde otevřeně popisuje průběh nemoci. „V popu se o těchto věcech nemluvilo. On to udělal – naprosto naplno.“
Jeho poslední album V bludišti dnů vznikalo s kapelou PM Band. Mělo předznamenat návrat na koncertní pódia. Muk v něm bilancuje, ale zároveň hledá nový směr. „Texty byly někdy temné, ale vždycky tam byla i naděje. Byl to umělecký restart.“ Deska vyšla v pátek. V pondělí vyšla první pozitivní recenze od Vladimíra Vlasáka. V ten den ale taky přišla zpráva o Mukově smrti. „Chtěl jsem mu volat. Už to nezvedal,“ říká Karel Deniš smutně na závěr podcastu.