Zmíněná Vraní hodina je píseň věnovaná Karolinině sestře Lucii Steinhauserové, která letos zemřela. Spolu tvořily kapelu Sestry Steinovy. Karolina Ponocná Kamberská, která se na scénu vrací po patnácti letech, v rozhovoru pro Headliner vysvětluje, proč si dlouho myslela, že se k hudbě nevrátí. Honza Ponocný upozorňuje, že poprvé na společné písni pracovali už předloni. Výsledek možná znáte ze seriálu Mladá krev Alice Nellis. „Je to bomba, protože se od sebe navzájem dost intenzivně učíme,“ pochvaluje si Karolina společnou tvorbu.
„Už asi 15 let odpovídám na otázky, proč spolu s Karolinou nehrajeme,“ uvedl Honza oznámení vaší spolupráce. Co jste odpovídal? A jak moc jste už dřív uvažovali, že spolu někdy hrát budete?
Honza Ponocný: Nejčastěji jsem odpovídal: „No člověče, já vlastně ani nevím… třeba někdy budem.“ Ono to bylo spíš na Karolině. Tvrdila, že je asi nějaká moc vyrovnaná, a tak nemá nutkání psát písně. Z legrace jsme si říkali, že bych jí měl občas vytočit, aby něco napsala.
Karolina Kamberská: Nojo, to byl spíš takový bonmot tenkrát. Ono, když se vás lidi roky ptají, proč nepíšete písničky, musíte si něco korektního vymyslet, zvlášť když nemáte chuť na potkání vysvětlovat fakt komplikované věci. Ve skutečnosti ty důvody byly hlubší. Měla jsem takový blok, asi hlavně kvůli věcem, co se děly kolem ségry a její duševní nemoci, ale to je prostě život. Všechno má svůj čas.
Sama jsem byla dlouho zvědavá, jestli se, Karolino, někdy k hudbě intenzivněji vrátíte. Teď vás to k ní zase táhne?
Karolina: Spíš jsem myslela, že se k ní nevrátím. Vrhla jsem se na vaření, což je spolu s muzikou můj druhý velký koníček, a cítila jsem se v tom výborně. Dlouho jsem měla pocit, že mi hraní vůbec nechybí, a naopak mě bavilo jezdit jako groupie s Circusem Ponorka, což je Honzova one man show. Až teď zpětně vidím, jak moc mi to někde v podvědomí chybělo. Jak jsem zase začala psát a hrát, mám pocit, že jsem otevřela dveře do dalšího sálu svého života.
Honza: Teď se nacházíme v takovém tom nadšeneckém stavu, co zná každý, kdo někdy zakládal kapelu. Všechno jde hladce, nemůžeme se dočkat zkoušky, dalšího koncertu a dalšího dne ve studiu, kde ty nový songy točíme.
Člověk by řekl, že jste čekali na správnou písničku, ale vy jste to odstartovali písničkou, která má za sebou příběh z nejtěžších. Byly ve hře i jiné skladby, nebo tohle je prostě začátek všeho?
Karolina: To se tak zchumelilo samo, protože mě tahle písnička už od ségřiny smrti pořád běhala v hlavě. Potřebovala jsem ji nějak dostat ven. Takže jsme o ní ani neuvažovali v kategorii „náš první singl“, ale zkrátka jako: „pojďme dodělat tu Vraní hodinu a nějak ji zveřejnit“.
Honza: Jedna z našich výhod je, že si můžeme „umělecky“ dělat, co chceme. Jsme úplně svobodný a nepotřebujeme nijak kalkulovat. V ideálním případě uděláš song bez kompromisů, tak aby se líbil tobě, a pak někdy nastane zázrak a zjistíš, že se s tím spousta lidí ztotožní, a naopak to zafunguje. Z hlediska tehdejšího mainstreamu mělo být album Nevermind od Nirvany komerční sebevražda, a přitom se našly miliony lidí, kteří se s tím ztotožnili.
Karolina: No jo, a my jsme taková další Nirvána, viď.
Honza: Přesně, hele, já třeba když slyšel poprvé písničku Děcko od Steinovek, tak jsem z ní byl úplně odvařenej a říkal jsem si, ty woe, to je jak Nirvana, akorát jsou hezčí.
Jak jste to vlastně měli dřív? Sedli jste si někdy a psali písničky?
Honza: První písničku jsme spolu napsali předloni, byla to spíš shoda okolností. Dělal jsem hudbu do seriálu Mladá krev, kam si režisérka Alice Nellis vybrala jednu moji skladbu jako úvodní „theme song“. To je to, co dělám – píšu muziku do filmů a seriálů. Jenže já zpívám anglicky a tady jsme s Alicí narazili, protože v té televizi se lekli, že by jim angličtina vyděsila diváky.
Takže si sedím doma v kuchyni na baru a nadávám jak špaček a trpce snáším jho nepochopeného umělce, když jako zázračná víla ke mně připluje Karolina s básní napsanou na svitek papíru, řkouc: „Zkus toto, mládenče…“.
No a měli jsme první vlaštovku naší spolupráce, písničku Půlnoc se blíží, kterou pak muselo víc než půl milionu diváků poslouchat každý týden v telce. Dík, ty jedna nejmenovaná televize, tvá konzervativnost byla nakonec docela prima.
Pracujete teď společně na dalších písničkách?
Karolina: Jo a je to bomba, protože se od sebe navzájem dost intenzivně učíme. Já jsem například zjistila, že Honza neumí zpívat česky, protože mu tam skáčou návyky z angličtiny – a ono stačilo ho s tím dva dny buzerovat a už zpívá česky úplně krásně! A on mě zas buzeruje s rytmem a donutil mě hrát trsátkem, což jsem nikdy v životě nedělala, a zírám, že je to teda o dost lepší. Akorát je to trochu fofr, protože my spolu v podstatě začali hrát v červnu, já po patnáctiletý přestávce, ale samozřejmě teď hned chceme, aby to bylo naprosto skvělý. Myslím, že jsem se v hudbě nikdy takhle rychle neučila, ani když mi bylo šestnáct. Trénujeme mozek, to se bude jednou hodit.
Už jste spolu vystupovali na festivalu Slunovrat, který Karolinu pozval, aby zahrála vzpomínku na kapelu Sestry Steinovy. Jak jste ten koncert prožili?
Honza: Pro mě je každý koncert s Karolinou trochu zvláštní v tom, že ho nejen hraju jako muzikant, ale užívám si ho i jako pozorovatel. Koukám, jak lidi úplně hltají její texty, nepřestává mě fascinovat, pro kolik lidí je její hudba i díky textům „soundtrack jejich životů“.
Jednou mi utkvělo v hlavě, když Vašek Müller, ředitel festivalu Slunovrat, řekl, „i alternativní scéna má svoje hvězdy“. A mě baví sledovat, že Karolina pro její fanoušky takovou hvězdou je. Vidím, jak s její tvorbou žijí, a dodnes umějí spoustu těch písniček nazpaměť. V jejích textech je něco, co člověka zasáhne do hloubky – ona to umí nějak trefit, až to bodne a zároveň zahřeje.
„Když už jsme se do toho pustili, tak hrajeme,“ uvedli jste další koncert v Písku. Jak moc to míníte spolu na pódiích rozjet?
Honza: Normálně, klasika, pogo, stage diving, Karolina zatančí na odposlechu a já občas rozvazbím kytaru… jo, chceme hrát a možná dorazíme i do vaší vísky.
22. října v Malostranské Besedě zahrají Karolina Ponocná Kamberská a Honza Ponocný koncert s názvem Vzpomínka na Steinovky.
Co čeká návštěvníky Malostranské Besedy za repertoár?
Honza: Songy starý Steinovský, nový Karolinský, Circusí, a když budou lidi hodný, anebo zlobit, to si ještě rozmyslíme, tak i nějaká nečekaná coververze.
Karolina: Já se na pódia po tolika letech vracím s takovým vnitřním červíčkem, jestli to vlastně ještě umím, takže pro mě je balzám na nervy jedna věc, která se zatím vždycky zopakovala – ty nové písničky, co jsem napsala letos, mají největší ohlas. Znamená to pro mě strašně moc. Díky tomu mám pocit, že se nemusím bát na to pódium i po těch letech vlézt.
Honzo, ty jsi hrál s mnoha muzikanty. V čem je Karolina výjimečná?
Honza: Jojo, hrál jsem s mnoha muzikanty a často to byly špičkové popové hvězdy, byla to pro mě vždycky radostná zábava s vkusnou hudbou, s texty, které nenaštvou, lidi se pobavili a zase šli, a to vůbec není málo. Pak jsou ale lidi, se kterými máte na pódiu pocit, že se děje něco magického, hlubšího, pro mě důležitějšího. Třeba Ivan Kral nebo Vašek Koubek. No a pak je hraní s Karolinou, kde je to ještě o schod výš.
Karolina: Hej, tys vytušil, že už přemýšlím, co uvařím k večeři, viď?