S Katarzií si povídáme těsně po představení a na první pohled působí přesně tak, jak si člověk představuje, že se po takovém výkonu cítí. Šťastně. V rozhovoru pro Headliner ale přiznává, že takhle si dokáže užít až třetí rok s Cirkem La Putyka.
Pro někoho, kdo nemá s novým cirkusem zkušenosti, musí být představení R.I.E. absolutně dechberoucím seznámením. Pro zkušenější publikum může znamenat, že se znovu zamilujete. Novocirkusový svět zde vypadá zase trochu jinak. Na rozhovor si sedáme do první řady hlediště a prázdné stupňovité jeviště odtud vypadá grandiózně. Není divu – ještě před chvílí se na něm odehrávaly grandiózní výkony. Cirk La Putyka je tu se svými zahraničními kolegy bude předvádět až do derniéry, která se koná 5. dubna.
Brzy se s představením R.I.E. rozloučíte. Bude vám chybět?
Docela ano. Hráli jsme ho tři roky. Bylo pro mě zajímavé pozorovat, jak jsem první rok prožívala ve velkém stresu, bála jsem se vyjít na jeviště a že se mi něco nepodaří zazpívat, byla jsem z toho pokaždé nervózní a bylo to pro mě proto velmi unavující, loni už to bylo lepší a letos si to celkem užívám. Je to super, moc mě baví být tu s ostatními lidmi. Už jsem si dnes představovala, že až bude derniéra, budu asi brečet. Jsme tu takový dětský tábor a já obvykle pracuju a skládám sama doma, tak je to pro mě hodně společenské a jiné.
V pořadu Karaoke jsem vás slyšela říkat, že s přáteli ráda trávíte několik hodin a představa společného týdne vás vyděsila. A teď se rozplýváte nad společně strávenými třemi roky.
Ten rozhovor byl někdy v době covidu a tohle se u mě především od minulého roku trochu změnilo. Začala jsem se záměrně snažit být víc s lidmi a vydržet společenské situace, protože mi došlo, že když jsem stále sama a izoluji se, tak se v životě ochuzuji o inspiraci. Protože lidi jsou hlavní inspirace. Ale pořád jsem spíš samotář, jenomže tyhle lidi už docela znám, a tak to zvládám dobře, jsou skvělí.
Věřím, že projekt, ve kterém vystupuje osmnáct akrobatů, z toho polovina ze zahraničí, byl v tom směru obrovská škola.
Že je část akrobatů ze zahraničí, bylo příjemnné, protože jsem si nimi ráda vedla konverzace o jejich úhlu pohledu na různá témata. Všichni jsou hodně vzdělaní, čtou, jsou to moc zajímaví lidé. Na jatkách máme jenom jednu šatnu a vzpomínám si, jak pro mě ze začátku bylo těžké, že jsme spolu všichni v šatně a překřikujeme se tam. Bylo to na mě moc a chytala jsem občas paniku. A teď už je právě fajn, že mi to téměř nevadí.
Co vás na tom představení po třech letech nejvíc fascinuje?
Pořád stejně mě fascinují výkony dnes už kamarádů a všechno to, co dokáží se svým tělem. Vždy, když můžu, tak je sleduji a pořád je to pro mě neuvěřitelné. A je pro mě zajímavé, že i když režisér Rosťa Novák není přítomný každý večer, tak se všichni snaží vše držet na maximálně profesionální úrovni. U divadla se občas stane, že to časem upadá a lidi si začnou trochu dělat, co chtějí a improvizují ne vždy funkční cestou, ale tady se drží naprosto stejná disciplína. Myslím, že to je i proto, že tu často jde i o život.
Máte nějaký konkrétní výkon obzvlášť ráda?
Na konci je číslo, kde se akrobatka Selma drží za jednu ruku na vzdušných popruzích a tělo vyšvihuje proti gravitaci. Nedávno mi říkala, že se zrovna učí nové věci, které si nemyslela, že by jako žena vůbec mohla dokázat. Miluju Lorenu na houpačce zvané cloud swing – během jejího čísla si občas lehám na matrace, na které se padá z pódia, někteří kolegové ji tam pozorují vždy. Stejně mě ale baví i chinese pole, na které cvičí Tino a mám ráda taky scénu, kde je Renato na trapéze a u toho hraje hyperpopová hudba. Ale stejně mě baví i žonglování a vlastně všechno.
Představení je unikátní v tom, že v jednu chvíli neuvěřitelné akrobatické výkony předvádí celý soubor takřka úplně odhalený. A upřímně, je to neuvěřitelný pohled.
Je to fascinující. A myslím, že to nikdo, ani my ani diváci, nevnímáme příliš sexuálně, spíš je to velmi lidské a zároveň člověk vidí všechny anatomické detaily – co se při jakém cviku napíná a podobně. Myslím, že Rosťa Novák věděl, co dělá. Musím ale říct, že je to moc chytře a hezky nasvícené a není toho zas tak moc vidět.
I vy se v představení v jednu chvíli částečně odhalíte. Jak se vám zpívá bez trička?
Víte co, já jsem vyrůstala v domácnosti, kde jsme před sebou chodili nazí a pro mě je to tak přirozené, že zatímco někteří lidé se stydí, mě to bylo vždy trochu jedno. Takže mi to od začátku bylo spíš až příliš jedno. Je to fajn. Nevadí mi to. Jenomže já jsem docela vzadu a jsem ve stínu, takže se ani necítím být moc odhalená, kdybych šla dopředu, asi bych se cítila jinak. Někdy, když nemáme náladu mít odhalené bradavky, tak si je přelepujeme páskou.
Představení je uvedeno jako vhodné od patnácti let…
Podle mě se tak Putyka chtěla vyhnout možnému pobouření rodičů, ale jednou tu byly nějaké mladší děti a při vtipných situacích se nejvíc nahlas smáli. Vzadu jsme si ale taky říkali: Proboha jsou tu děti! Ale je pravda, že nic pobuřujícího se tam neděje. Ale ne všechny rodiče se s dětmi doma od malička baví o sexualitě a přeci jen tu je například scéna s kostýmy vagíny a penisu, tak asi se chtěli vyhnout tomu, aby pak rodiče po představení museli vysvětlovat, o co šlo. Spíš jsem si všimla, že scénu, kde se tančí jako v Berlínským klubu, ne vždy zvládnou starší konzervativci a odejdou. My se na ně za to ale nezlobíme, nechtěli jsme nikoho pobuřovat ani urážet, ale někteří lidé prostě tenhle typ humoru nemají rádi.
Je náhoda, že jste dělala hudbu konkrétně pro toto představení?
Rosťa Novák byl ještě v době, kdy jsme dělali elektroniku, na mém koncertě. Nevím, proč nabral odvahu mě do toho pozvat, neměla jsem dost zkušeností. On je s tou prací spokojený, ale pro mě to byl popravdě brutální masakr. Udělali jsme to za měsíc a půl, nikdy jindy jsem neudělala tak velké množství práce za tak krátký čas. Cirkus je jiný než divadlo – hudba nikdy nekončí, musí být adaptabilní a dát se variovat v průběhu toho, co se děje na pódiu. V divadle má hudba jasný začátek a konec, tady ne. To pro mě byl extrémní stres. Další dva roky pro mě dokonce bylo těžké dělat další hudbu. S dokončením mi pomáhalo několik nejlepších producentů, třeba Aid Kid, který nedávno dostal Českého lva za hudbu, hodně práce udělal i Simon Veselý, který teď žije v Londýně. Já jsem vždy navrhla náčrt písní a delegovala na ně prodlužování a vylepšení, protože sama bych to nestihla. Bylo pro mě neuvěřitelné, že jsme to dotáhli. Dnes bych pár věcí udělala jinak, ale byla to skvělá zkušenost.
Co byste ráda vzkázala na závěr?
Možná bych chtěla lidem, které představa nového cirkusu neláká a myslí si, že to je jen zábava, co nemá hloubku a vyhledávají spíš činoherní divadlo vzkázat, že si myslím, že by se jim to líbilo. Zvu je, protože je to opravdu kvalitní, a i v rámci Cirku La Putyka výjimečná, show. Určitě stojí za to ji stihnout.
A co budete dělat, až odehrajete poslední Rest In Euforia?
Dodělávám album, které bych ráda vydala v květnu. Už pracujeme na mixech, i když ještě něco dozpívávám. Nejspíš půjdu taky na masáž.