Když se řekne David Gilmour (nar. 6. března 1946 v Cambridgi), v hlavě automaticky vyskočí Pink Floyd. Samozřejmě, vždyť s nimi nahrál všechny zásadní desky včetně nesmrtelných The Dark Side of the Moon, Wish You Were Here, Animals a The Wall. Navíc se po odchodu Rogera Waterse stal kapelníkem, který to s Pink Floyd, byť s dlouhými prodlevami, táhnul dál až do současnosti.
Jeho příchod do kapely byl ovšem smutný a je dost možné, že nikdo ze zúčastněných si ho tehdy tak nepředstavoval. Gilmour se znal už ze školy s Rogerem Watersem a Sydem Barrettem, s druhým jmenovaným dokonce cestoval a buskoval po Francii. Gilmour dostal nabídku přidat se k Pink Floyd ve chvíli, kdy psychické poruchy Syda Barretta semlely natolik, že už s kapelou nedokázal hrát.
Život a dílo Davida Gilmoura jsou tak rozmáchlé, že by na ně ani kniha nestačila. Ostatně, jednotlivým kapitolám jsme se v Headlineru ve větších i kratších textech věnovali. Určitě si zaslouží zmínit jeho fascinující sólovky. Například ta poslední, předloni vydaná Luck and Strange, si u nás vysloužila hodnocení 90% a Ondřej Kubín ji v recenzi označil přímo za Gilmourovu nejlepší sólovou nahrávku.
Ačkoliv se od vydání poslední sólovky objevuje Gilmour v médiích hlavně v souvislosti s Rogerem Watersem, vůči jehož názorům cítí potřebu se vymezit a zároveň se jej neustále novináři ptají, jestli se spolu ještě jako zlatá sestava Pink Floyd nepotkají znovu na pódiu, nedá se vyloučit, že časem možná zase přijde s nějakou zajímavou nahrávkou. Nebo spoluprací, jako když před dvěma lety nahrál kytaru do coveru Comfortably Numb skupině Body Count, což je věru netradiční spojení. Tak vše nejlepší a díky za ty fenomenální desky, mistře!