„Já jsem si odvezl to, že možné je všechno,“ rekapituluje Jan Vávra z Lufťáků výpravu do USA. Prozrazuje také plány, které pro kapelu spřádá a bojí se o nich svým kolegům zatím říct. Aby se nestaly... Jak se české partičce v maskáčích skládalo s americkou legendou songwritingu, jak se Lufťáci dostali k Rattlesnake Annie a jak je Američani přijali?
Co jste v Americe za týden dokázali?
Dokázali jsme dobýt Ameriku tím, že jsme jí vůbec dobýt nechtěli. Každopádně jsme si odvezli zážitky na celý život a film o tom. Ten nám do konce životů bude připomínat, že jsme úplný magoři, kteří se rozhodli tohle zrealizovat.
Adam Krofian na úvod dokumentu říká, že některé české kapely, které jsou u nás slavné, by v Nashvillu nemohly vyjít z garáže…
To je pravda, ten přetlak hudebního talentu je tam i na ulici přímo hmatatelný. Naštěstí u nás nejsme slavní, takže jsme z české garáže mohli klidně vyjít.
Týpek na ulici, který říká, že píše písničky o kovbojích, vám tvrdí, že vaše hudba je, jako když zkřížíte Johnnyho Cashe s polkou. Co jste si ještě o své hudbě vyslechli?
Paradoxně jsme si vyslechli jen to dobré. Možná proto, že Američané nerozuměli našim textům. Asi vnímali tu energii, co jde z pódia a stačilo jim to. Byli jsme prostě pro ně úplný exoti. Zajímavý je, že na konci toho týdne v Nashvillu už nás naše pověst jaksi předcházela. Vždycky jsme někam přišli do klubu a tam říkali: „Tak vy jste ti Češi, o kterých jdou ty legendy po městě!“
Ve filmu jsou vidět večerní sessions, kdy jste skládali písničky pro desku, kterou jste rovnou v Americe nahráli. Bylo to jiné, než když skládáte doma?
Bylo to jiné v tom, že to bylo v Americe. A v Americe je samozřejmě všechno lepší. Já oceňuju především to, že jsme na sebe měli čas a díky tomu jsme pak za den v naprosto skvělém studiu nahráli desku „Nevadí“.
„Superkapela Lufťáci nahrála v Americe country album chytřejší než country.“ Přečtěte si recenzi v Americe natočeného alba Nevadí.
Ve studiu Welcome to 1979 vás překvapilo, že nemají počítač. Nahrávalo se tam jen do pásu. A k Ach synku Matěj Belko zahrál na teremin. Prostě spoustu zážitků. S místní píáristkou jste pak diskutovali, jak uspět v Nashvillu. Dostali jste na to odpověď?
Mělo nám dojít, že když se studio jmenuje „Welcome To 1979“, tak to tam bude vypadat jako ve zmíněném roce. Takže točení do pásu a žádné střihy. To hudební prostředí je tam extrémně konkurenční. Takže slovo „uspět“ v jejich kontextu a našem je něco úplně jiného. Já osobně si tam uvědomil, že to naše hraní si, experimentování a hledání je to ono. Na to tam oni vůbec nemají čas. Možná proto na nás koukali jak na mimozemšťany.
Navštívili jste songwriterku Jan Buckingham a napsali s ní písničku. Jaké to bylo? Co vás u ní doma nejvíc zaujalo?
Jan Buckingham, která kdysi psala i pro Whitney Houston, nám věnovala jedno odpoledne a kromě pár dobře míněných rad a společné písničky nás u ní doma zaujalo, že měla na stěně ne zlaté desky, ale zlaté kazety!
Ty jsi songwriter a spolupracoval jsi s kdekým, čím bylo tohle výjimečné?
Výjimečné bylo asi hlavně to, že jsme u této legendy songwritingu byli všichni v maskáčích, kloboucích a kostkovaných košilích. Víc surreálnou situaci si těžko představit.
Stýská se vám po amerických barech a koncertech v nich?
Stýská se mi po těch reakcích nejen v barech, ale hlavně po bezprostřednosti těch lidí. My jsme odehráli jeden koncert a po něm za námi přišel jeden pán, že nás chce pozvat druhý den k sobě domů na snídani. Zavolal manželce a druhý den nás královsky pohostili. Já tohle v Česku nikdy nezažil a ani si nedovedu představit, že bych tohle udělal já.
Setkali jste se s Rattlesnake Annie a ta vám třeba vyprávěla, jak opila s Waldemarem Matuškou v pražské ZOO gorilu… Co pro vás tohle setkání znamenalo a zažili jste za ten týden ještě něco pozoruhodnějšího?
Všechno, co jsme zažili, bylo pozoruhodné. Nejpozoruhodnější bylo, že jsme neměli žádný plán a najednou jedno vedlo ke druhému a potkávali jsme další a další muzikanty, co si nás „posílali dál“. To všechno završilo setkání s Rattlesnake Annie neboli Ankou Chřestýš. Den před setkáním jsme náhodou hráli v baru v hotelu, kde zrovna bydlela. A druhý den jsme byli u ní na audienci a hráli s ní písničky Michala Tučného.
Zahrát si s ní Posledního kovboje byl určitě zážitek. Co jste v tu chvíli cítili?
V tu chvíli myslím došel humor úplně všem a jen jsme nevěřícně koukali, co se děje. To jsem u kapely Lufťáci zažil poprvé.
Co jste si odvezli domů?
Já jsem si odvezl to, že možné je všechno.
Co teď?
Upřímně nevím. Pro nás je svátek, že najdem datum na koncert – většinou to je jedno pondělí v roce. A pak mě baví vymýšlet spíš ty šílený nápady. Tam, kde by si jiní řekli: „haha, to je pěkná hovadina“, tak my naopak uděláme „jasně, jdem do toho“. Na další impuls tohoto typu teda čekáme. O2 arena je asi už trochu ohraná. Já bych třeba chtěl složit Lufťáckou operu do Národního divadla, kde by v orchestru bylo převážně jen banjo. Klukům se o tom zatím bojím říct, protože by se to pak mohlo stát.
PS: Proč zrovna na Presleyho? (Pro kontext otázky si pusťte film.)
Protože to je král. A stejně není mrtvý a žije někde v Argentině, takže myslím, že mu to ani nevadí.