Ani ve snu by mě nenapadlo, že jako prvního v sobotu na Colours of Ostrava uslyším Petra Kotvalda. Zavítala jsem ale v poledne do multifunkční haly Gong na divadelní představení Koule, které Klicperovo divadlo poprvé uvedlo už před jedenácti lety. Pavla Tomicová je jako vrhačská legenda Milena nedostižná a její kolegové jsou ve svých vícerolích chameleoni. Vtípky hrubého zrna dají vyniknout smutku příběhu. Překvapení pro nepřipraveného diváka přichází v závěru, kdy na rozdíl od již zesnulého Karla Hály v podání Jiřího Zapletala, Petr Kotvald svůj part vystřihne osobně. Mrzí mě, že se do Gongu později vzhledem ke kolizi s dalšími koncerty nestihnu vrátit na vystoupení aboridžinského hudebníka Granta Ngulmiya Nundhirribaly s Janáčkovou filharmonií, ani na ďábelsky rychlého klavíristu Lubomyra Melnyka. Mám v programu zaškrtnuto tolik koncertů, že se nedostanu na všechny, které chci slyšet, což je jedna z věcí, které mi konečně připomenou Colours v plné formě. Proto si místo žehrání na překryv časů spíš užívám, že mám z čeho vybírat.
Nečekaný zážitek s Kotvaldem jdu nejprve vyvážit na Karolinu Beranovou, která loni vydala své první EP please be gentle. S kytarou, další vokalistkou a kapelou příjemně překvapuje. Ještě větší překvapení mě čeká s kanadskou raperkou Haviah Mighty, která si na nedaleké scéně pod Vysokou pecí získává svou hudbou a komunikací řadu rozjetých přátel. Na pódiu je Mighty, držitelka prestižních cen Polaris a Juno, sama s dýdžejkou, ale mám pocit, že kdekdo by se s chutí rád přidal ke company a užíval si nekompromisní, ale zároveň i přátelskou energii jejích koncertů pravidelně. Pod monstrózními kulisami pódia, které obklopuje mohutná železná konstrukce, to žije. A mě opět přepadá pocit, že takhle to má na Colours být.
Haviah Mighty, foto: Michal Augustini
Na hlavním pódiu, které výhledem po právu ohromuje zahraniční vystupující, kteří se publika pravidelně ptají, co to je sakra za místo, na kterém se ocitli, i když jim to jistojistě jejich průvodci vysvětlili, řádí Monkey Business. Energie je ve srovnání s famózní Haviah Mighty násobená jejich počtem, nezískávají ale bonusový koeficient za wow efekt nově poznaného. Chvíli si pak dopřávám Dunaj, který se po dvaceti šesti letech vrátil s albem Za Vodou. Oceňuji, že ke svému znovuzrození hudebníci přibrali čerstvou krev v podobě producenta Aid Kida a zpěvačky Báry Zmekové s klávesami. Na Colours s nimi na kytaru hrál i další producent nápomocný jejich návratu – Petr Ostrouchov. Že jsem je opustila kvůli australským bluesrockerům The Teskey Brothers, bylo nakonec zbytečné.
Interpol, foto: Eugene Zvyhchik
Poté byl čas na koncert, od kterého jsem si mnoho slibovala, už proto, že šlo o jediného silného zástupce kytarové scény letošního ročníku. Celou dobu jsem pak ale myslela na charakteristiku Interpol uvedenou v programu. Kapela prý „ke každé nové etapě v uplynulých šestadvaceti letech přistupovala způsobem, jako by právě začínala.“ Nepřestává prý proto znít svěže a nově. Obávám se, že na mě působí přesně tak, jako před dvanácti lety v Panenském Týnci. Krásně, formálně bezchybně, ale odtažitě. Jestli předvedli své nejlepší já, klidně si na ně počkám dalších dvanáct let.
Konečně jsme se dočkali vysoce očekávané položky programu, která kvůli rozbitému private jetu nedorazila. Afrobeatu! Nikoliv ale Burna Boye, nýbrž Seuna Kutiho, nejmladšího syna legendárního Fely Kutiho. Podědil jeho kapelu Egypt 80 a na festivalu v odpoledním slunci vystoupení působí čirou radost z hudby, přestože pokračuje v rodinné tradici a v hudbě rezonuje vztek nad problémy světa. Nadchnul mě stejně jako o chvíli později kolumbijští kovbojové Cimarrón, ale celkem i Izraelci Tarante Groove Machine. Cimarrón si někdy dejte. Strhující, i když stihnete jen část ve které dominuje sólo na dva cajony, dunící step a závěrečné Bamboléo. Mrzí mě, že jsem si zpěvačku Anu Veydó s kapelou, ve které figuruje třeba i harfa, neužila víc.
Seun Kuti, foto: Zdenko Hanout
Pod hlavním pódiem se následně sešlo nejvíce lidí za celou dobu festivalu s jediným cílem: Tancovat, smát se a opravdu hodně dobře se bavit. Macklemore jim to, i přes své příliš rozvážné projevy, ve kterých organizátoři dlouhé minuty platí za to, že si lidé na velkoplošných obrazovkách vychutnávají jeho úsměv místo muziky, dopřál. Naprosto nerozumím tomu, proč tak rád a dlouze hovoří, tentokrát to ale celkový dojem nezkazilo.
Thrift Shop, který před dekádou promořil planetu a spolu s albem The Heist Macklemorovi vynesl čtyři ceny Grammy, zněl hned zkraje. Nejdřív jsem se podivila. Zapomněla jsem totiž, že tento rapper už má na svém kontě i další hity, které rozpoutají ještě větší party. Báječně zde vyzněla skladba Same Love, která připomněla, že selhání security, která řešila duhové vlajky, bylo v kontextu Colours nešťastnou sérií selhání a komunikačních přešlapů, z kterého je třeba si především vzít poučení a zajistit, aby se v budoucnu nic takového neopakovalo. Kde jinde, než na kulturní akci typu Colours, by se nic takového nikdy nemělo stát. Závěrečný projev Zlaty Holušové, ve kterém na hlavním pódiu uvedla, že na festival byla vyrobena „trapná kauza“ se bohužel za potřebnou reflexi při nejlepší vůli považovat nedá.
Zpět k Macklemorovi. Sice festival neuzavíral, ale euforickou veselou atmosféru, kterou akce obvykle končí, vytvořil velmi úspěšně. Opravdu velké překvapení – zabookovaní tohoto headlinera jsem po minulé zkušenosti s jeho vystoupením považovala za řekněme špatným směrem investované peníze, ale samotný koncert mě chtě nechtě přesvědčil o opaku. Pokud byla cílem bezstarostná party, byl dokonale splněn. Pro ročník, kterému dominoval pop, to byla velmi dobře ladící tečka.
Macklemore, foto: Michal Augustini
Chvíli jsem pak ještě spokojeně hluchla na geniálním britském triu The Comet Is Coming v čele se saxofonistou Shabakou Hutchingsem. Oproti všem koncertům, které jsem na Colours slyšela, hrálo pořádně nahlas. Největší tlak, který po miloučkém Macklemorovi asi leckomu zamotal hlavu. Pro mě osobně byl poslední den festivalu nejsilnější. Což je samozřejmě ovlivněno i tím, že dva ze čtyř večerů přišly o své headlinery. Večer končil mimo jiné s PSH a jejich live bandem a aktuální německou dýdžejskou star. Purple Disco Machine mi ale bohužel evokoval hudbu, kterou jsem během festivalu slyšela z řady sponzorských zón, a tak jsem areál opustila, dokud jsem si zachovala Macklemorův bezstarostný optimismus a vesmírnou energii, s kterou hrají The Comet Is Coming.
Festivalu do dalších ročníků přeji, ať co nejlépe navazuje na to nejlepší ze své dvacetileté historie. Výběrovou dramaturgii, která objevuje i vozí legendy, publikum potěší a zároveň obohatí, uhrane, pohne s ním a odhalí mu nové obzory. Toleranci a otevřenost a lásku pro všechny, to je jasné a důležité. A aby si i nadále do Dolních Vítkovic nacházelo cestu vnímavé publikum.
Macklemore, foto: Michal Augustini