V průběhu druhého dne open-air festivalu Groove Brno vystoupila třeba norská formace Jaga Jazzist, česká zpěvačka Barbora Poláková s vynikající doprovodnou kapelou, žánry překračující slovenská zpěvačka Jana Kirschner nebo domácí kapela B-Side Band, jejíž kapelník Josef Buchta je zároveň ředitelem festivalu. Hlavními hvězdami sobotního dne byla Candy Dulfer a potom Dirty Loops.
Nizozemská saxofonistka Candy Dulfer dříve nabírala zkušenosti po boku Prince, což ji pojí se zpěvačkou Shelby J., která se ke Candy na aktuálním turné přidala. Obě dámy doprovázela našlapaná kapela, kde kromě kytary, basy, kláves a bicích figurovaly i další dechy a doprovodné vokály. Sama Candy kromě saxofonových partů i hodně zpívala, i když spíš vícehlasy, od hlavních vokálních linek tam koneckonců měla právě Shelby. Materiál z vlastních sólových alb prokládala covery, došlo Pick Up the Pieces od skupiny Average White Band a samozřejmě také na Prince, konkrétně Musicology nebo Chelsea Rogers. Právě druhá jmenovaná svého času výrazně pomohla kariéře Shelby J., která na původní nahrávce zpívá.
Candy nevynechala ani instrumentální kus Lily Was Here, kterou složila společně s Davidem A. Stewartem. Tu melodii mimochodem znáte, i když vám třeba název nic neříká, schválně si ji zkuste pustit. Písničce The Climb dala krátký úvod o jejím významu, o tom jaké to je, když na každé tři schody nahoru pak spadnete o dva dolů. V samotné písni potom kromě ní zazářil i neokázalý kytarista Ulco Bed s výborným bluesrockovým sólem. Candy Dulfer vystupovala celou dobu s úsměvem, uvolněně a bezprostředně, v závěru pak dokonce s částí kapely vyrazila hrát přímo mezi do publika.
Švédské trio Dirty Loops vystoupilo v sestavě posílené ještě o druhého klávesáka a společně sypali do diváků mix coverů a vlastních písní, zároveň mix neskutečně technicky i harmonicky náročných partů a naopak vyloženě popových melodií a háčků. Právě tahle kombinace je definovala, když začínali s jazzovými interpretacemi popových hitů. Do setlistu zařadili i Just Dance od Lady Gaga, jeden z coverů, který je svého času proslavil. Henrik Linder se svými šestistrunnými basami zastal role basáka i kytaristy, kromě těžkých groovů a prakticky povinného slapování hrál i vysoko posazená rychlá sóla. Jonah Nilsson je z tria asi nejvýrazněji rozkročen mezi jazzem a popem – u kláves je to jasný jazzman, jeho vysoký vokál je zase jako stvořený pro popové melodie. Ačkoliv to už skoro vypadalo, že se sobota obejde bez deště, u jediné balady setu začalo trochu pršet, asi pro dokreslení atmosféry.
Korunu koncertu i celému festivalu kapela nasadila na konci, když ji jeden z moderátorů vyhecoval, aby zaimprovizovala píseň přímo pro Groove Brno. Jestli jsem to správně pochopil, tak moderátor po Jonasovi chtěl jenom, aby do mikrofonu zanotoval název „Groove Brno“, ten ale po chvilkovém zdráhání usedl k pianu, pozval zpátky na pódium i zbytek kapely a dali krátký jam se sloganem Groove Brno a několika dalšími improvizovanými řádky textu. Festival tak neočekávaně dostal vlastní hymnu a já jen doufám, že existuje kvalitní nahrávka.