Hned od rána opět na trenčínské letiště pořádně pálí sluníčko, teploměr brzy ukazuje přes třicet. Ani to neodradí organizátory a návštěvníky festivalu k rekordně „dlouhé“ snídani. Odhadem několik stovek fanoušků si poposedalo k improvizovanému stolu, který se táhl od vstupu do areálu prakticky až k hlavní scéně. Vypadalo to impozantně!
Na hlavním pódiu v nejprestižnějším čase zahrál svůj set kanadský multiinstrumentalista Daniel Victor Snaith, který svou „kapelu“ nazývá Caribou. Podstata živých koncertů Caribou podle něj není v tom, že s ním najatí hudebníci bez vášně prostě jen odehrají, co mají. Vystoupení má být opravdovým zážitkem. Přeje si proto, aby se všichni podíleli stejnou měrou. Během dne jsem v areálu několikrát zaznamenal ušklíbnutí, zda právě Caribou má být hlavní kapela dne a zdali to není málo. Upřímně, ani já sám jsem si nebyl jist. Krátce po jedenácté hodině večerní jsem ale dostal tu nejlepší odpověď – parádní a precizní show. Čtveřice hudebníků ukázala, s jakou lehkostí a zároveň přehledem se dá elektronický koncert zahrát. Nebylo to tak taneční a okázalé jako první den Justice, ale bylo to účinné. Viděl jsem kolem sebe vlnící se davy a myslím si, že si to užili takřka všichni. Daniel se loučil slovy, že se uvidíme příště. Věřím, že mnoho z nás se s ním příště opravdu rádo uvidí.
Druhý večer zněly areálem skladby Caribou.
Než se ale dostalo na pohupování a tančení v rytmu Caribou, čekal nás celý pořádně rozpálený den. Jako první zastávku volím Jamese Colea s Ideou, kteří letos vydali společnou desku Done, o které jsme mluvili v podcastu Noty Vole jako o dospělém přemýšlivém díle. A možná právě to, v kombinaci s brzkým časem koncertu a sluníčkem, způsobilo, že se nepřišlo podívat tolik lidí. A ani já jsem se na jejich vlnu nedostal a brzy vyrazil dále do areálu. Na takové vystoupení prostě člověk musí být určitě připraven a naladěn. Někdy to nesepne.
Během procházky zjišťuji, jak neuvěřitelně bohatý areál tým Grape Festivalu připravil. Boulderingová stěna pravděpodobně pro ty, kteří neměli náročnou noc, skateové rampy, možnost si zaházet šiškou amerického fotbalu, basketbal, florbal, vybíjená. Pro ty, kteří měli noc náročnější se zde nacházelo několik zón, kde si člověk mohl odpočinout a buď jen spokojeně oddechovat a nabírat sílu anebo rovnou rozjet přípravu na noc sobotní. Zajímavý byl také No Signal Pool Club. V prostoru, který opravdu připomínal bazén, u vstupu uschovali váš mobilní telefon do pouzdra. Nešli jste se ale koupat, nýbrž si užít elektroniku jako v berlínských klubech. Během dne se prý ukázalo několik jedinců, kteří vyrazili v plavkách a s ručníky v domnění, že se jedná o opravdový bazén a zklamaně odcházeli. Já jsem si tedy svou návštěvu užil.
Osvěžující festivalové chvíle nabídlo městečko Tullamore D.E.W.
V duchu letošního sportovně laděného ročníku nabídlo i městečko Tullamore D.E.W. zábavné soutěže a aktivity. Kromě znalostí o irské whiskey se zde návštěvníci mohli dozvědět i něco sami o sobě. Foto: Vlado Vojtela
Ale dost chvály areálu a pojďme chválit hudbu! Už zkraje večera, kdy teploty začaly padat, se na hlavním pódiu představili miláčci Palaye Royale. S touhle kapelou mě před lety spojil dost bizarní rozhovor a od té doby si jejich koncert nenechávám ujít. Musím uznat, že u nich stále vidím určitý progres, což mne baví. I když na ně nepřišlo zdaleka tolik lidí, jako na jiné headlinery, tak bratři ukázali totální profesionalitu a rozjeli svůj rock’n’roll naplno. Neustálé hecovačky, roztleskávání a roztáčení pitů, jízda na nafukovacím člunu i bílé balóny. Než se člověk vzpamatoval, hodina utekla. Nezbývá než se těšit do Prahy, kde Palaye Royale brzy vystoupí před Yungbludem v holešovické hokejové hale.
Palaye Royale umí publikum pobavit. Foto: Tomáš Kuša
Viktor Sheen vs. Viktor Ori
Soubojem Viktorů, jak jsem si pro sebe nazval další program, mi organizátoři připravili pořádný rébus. Postavili proti sobě jednoho z aktuálně nejpopulárnějších českých hudebníků Viktora Sheena a mého oblíbence Viktora Oriho. Jejich pódia se nacházela přes celý areál. Rozhoduji se dát nejdříve šanci Sheenovi. Okamžitě jsem šokován, kolik lidí se na stage, kterou zaštiťoval Nobody Listen a jeho Addict a na které se o vizuály staral Matyáš Vorda, vydalo spolu se mnou. Připadalo mi to jako drtivá většina přítomných. Jedno z menších pódií festivalu je okamžitě obsypáno těmi, kteří si chtějí poslechnout svého milovaného umělce, ale také těmi, co si jen chtějí udělat pár fotek na sociální sítě, aby zužitkovali moment chvíle po účasti v reality show.
Viktor Sheen sice přilákal víc lidí, ale i Viktor Ori odehrál opravdu silný set. Foto: Tomáš Kuša
Byl jsem příjemně překvapen, že Viktor rozhodně není jen rapper, co líně neotvírá pusu, ale naopak nezastavitelný showman. A že zvuk mi přišel opravdu dobrý i na to, že jsem se nedostal blízko. Ale přeci jen jsem se pod tímto pódiem cítil trošku nepatřičně, a tak jsem zvolil přeběh na Oriho. Byť zpívá o tom, že „lepšie nebolo nikdy dobre nebude“, tak se hned po příchodu na malou stage mezi desítkami fanoušků cítím mnohem lépe. Viktor sám s bubeníkem Antonínem Kropáčkem předvádí něco tak úchvatně naléhavého a intenzivního, že jen stojím a kývám se do rytmů. Když zazní poslední píseň, a to cover Biely deň původně od Kataríny Málikové, mám rozhodnuto, který Viktor v mých uších vyhrál pomyslný souboj!
Plný očekávání jsem byl před koncertem britské kapely The Kooks – pamatuji si doby britských indie kytarovek a byť jsem samotné The Kooks nikdy tolik rád neměl, byl jsem zvědav nakolik to stále funguje. Ještě podpořen skvělým rozhovorem z posledního čísla našeho magazínu, kde se zpěvák a kytarista Luke Pritchard velmi otevřeně rozpovídal. Když dohrává hit Ooh La, říkám si, že to tedy zestárlo opravdu dost. Můj pocit podtrhují projekce starých videoklipů – kudrnatá kštice frontmana kapely holt už není taková. Čas nezastaví nikdo, a i když já nadšený tolik nejsem, musím uznat, že tisíce lidí pod hlavním pódiem rozhodně jsou. A to i když se klidně polovina z nich narodila až po vydání desky Inside In / Inside Out, ze které je i finální píseň koncertu a největší hit Naïve.
The Kooks potěšili ranými hity.
Poslední hodiny festivalu se nesou v rytmu taneční elektroniky, ať už například skvělého setu slovenského DJe vystupujícího pod jménem Changing Faces nebo klidnější, ale „peprnější“ zpěvačka a houslistka Sudan Archives – na ni jsem se těšil, ale opět jsem nebyl na zcela stejné vlně. Jako poslední před opuštěním areálu jsem viděl zpěvačku a DJku Katie Boyle, vystupující jako Koven. Neříkám, že jsem pravidelný návštěvník drum’n’bassových akcí, ale aby si DJka sama dělala hypemanku a velmi dobře zpívala – to jsem ještě neviděl. Její set mě bavil moc.
Když jsem opouštěl areál, říkal jsem si, jak parádní tři dny a noci jsem v Trenčíně zažil. Ano, je toho dost, co by se dalo zlepšit, ale festival mě opět pohltil a bavil jako dříve, kdy jsem na něj roky jezdil do Piešťan. Díky moc všem, se kterými jsem se potkal, kteří na festivalu pracovali a kteří nám připravili tak parádní program, díky s tradičním pokřikem Grejp bol Grejt!
Jednu z příjemných odpočinkových zón v areálu festivalu nabídlo městečko Tullamore D.E.W. Foto: Vlado Vojtela
Tullamore D.E.W.
Tullamore D.E.W. je irská whiskey pojmenovaná podle městečka Tullamore, kde se začala vyrábět už v roce 1829. Dodnes se zde v moderní palírně v srdci Irska destiluje podle tradiční receptury – třikrát destilovaná, zrající ve třech typech sudů a míchaná ze tří druhů whiskey. Díky své jemné a vyvážené chuti se stala světovou značkou číslo dvě a v České republice je dlouhodobě nejprodávanější whiskey.
