Venkovní prostor Gauč na Výstavišti se ve středu večer stal dějištěm hudební události jako z nějaké alternativní dimenze. Klávesák Adam Wakeman totiž přivezl do Prahy svůj projekt Jazz Sabbath. Muzikant, který dlouhé roky doprovázel na pódiu Ozzyho Osbournea a vystupoval i přímo s Black Sabbath, vymyslel Jazz Sabbath jednou během turné, u piana v hotelovém baru. Interpretování slavných metalových hitů Black Sabbath ve stylu jazzové improvizace ho chytlo natolik, že se z chvilkového blbnutí stal plnohodnotný hudební projekt s několika studiovými alby, živými koncerty a vtipným mystifikačním příběhem.
Adam Wakeman vystoupil v roli Miltona Keanese, fiktivního jazzmana, který je v mytologii Jazz Sabbath skutečným autorem veškeré hudby, kterou mu následně Ozzy, Tony a spol. ukradli a Miltonův brilantní jazz přetavili v prachsprostý metal. Některým skladbám Wakeman dával s kamennou tváří vtipný úvod o jejich „původním“ významu, většinou šlo o těžko přeložitelné slovní hříčky v angličtině, které zazněly už v krátkém dokumentu na YouTube. Jako třeba když vysvětloval, že War Pigs byli původně Raw Pigs (syrová prasata) a inspirací mu byly zažívací potíže z nedopečeného masa v sendviči, nebo že původní Iron Man byl žehlící soused Derek the Ironing Man. Podle odezvy publika to každopádně vypadalo, že dost z nich byli zdatní angličtináři a že Wakemanovy vtípky tak padaly na úrodnou půdu.
Jazz Sabbath se představili jako skvěle sehrané jazzové (nebo snad jazz-metalové?) trio, kde Wakemanův klavír doplňoval Jack Tustin s kontrabasem a Juan Take na bicí. Rytmická sekce Tustin a Juan dokázala písničkám místy dodat rockový drajv a přitom i celou dobu držet ten správný jazzový nádech s basovými běhy i okázalými přechody na bicí. A Wakeman jen a jen dokazoval pověst skvělého instrumentalisty i důmyslného tvůrce aranží, který na klaviatuře kombinoval původní riffy s okázalými vyhrávkami.
Hrály se převážně hity z prvních několika alb Black Sabbath, nechyběly pecky jako Iron Man, Paranoid, Fairies Wear Boots či Into the Void. Většinou byly okamžitě rozpoznatelné, u některých si posluchač musel známý motiv poctivě vylovit, protože se původní song rozpustil v jazzové stylizaci opravdu důkladně. Zvlášť když se Wakeman v živých verzích s kapelou občas pustil do ještě volnější improvizace než na svých nahrávkách.
Jak Wakemanovým Jazz Sabbath, tak i reálným původním autorům hudby Black Sabbath slouží ke cti, že se tenhle hudební vtip po pár skladbách neomrzel. Že třeba Iron Man (nebo Derek, chcete-li) zkrátka dokáže plnohodnotně fungovat ve formě těžkotonážního riffového heavymetalu, stejně tak jako v podobě jemných jazzových rozkladů. A že by to vlastně mohlo fungovat i jako normální instrumentální jazz někde v potemnělém hudebním baru pro nezasvěcené publikum. Což ale vzhledem k počtu triček Black Sabbath mezi návštěvníky rozhodně nebyl případ tohoto koncertu.
Hodnocení: 80 %
Jazz Sabbath
Gauč na Výstavišti, Praha
16. září 2026