Už cestou do O2 Universum bylo úsměvné sledovat střet protichůdných životních stylů, respektive mainstreamu s peklem, když se u vysočanské haly setkávali a promíchávali fanoušci popové divy Raye s přicházejícími metalovými hordami.
První wall of death
Úderem šesté večerní se spustila basující masáž novátorského švédského kvartetu Humanity´s Last Breath z Hudiksvallu. Kapela bubeníka progresivních math metalových šílenců Vildhjarta patří v současnosti jednoznačně mezi nejzajímavější žánrové spolky. Ve své laboratoři míchá deathcore, elektroniku, djent, doom a čert ví co ještě do atraktivní anihilační směsi zvané thall. Buster Odeholm tady ale místo škopků obsluhuje jedinou kytaru a HLB svůj půlhodinový set valili do již zaplněné haly. Nikdo si evidentně nechtěl první support nechat ujít. Bubeník Klas Blomgren by svým výkonem zahanbil i naprogramovanou mašinu. Masivní kopáky, polyrytmické tanečky svatého Víta, spousta procesované elektroniky a samplů a zhoubně pomalý industriální doom, to vše funguje parádně ve skladbách jako Abyssal Mouth, Tide, Labyrinthian nebo Väldet. Po chvíli už se na place vytváří první circle pit a při Instill dokonce wall of death. Vynikající vystoupení, škoda jen té délky, chce to navštívit plnohodnotnou headline show.
Rozezlený buvol
Sci-fi hororová sebranka Shadow of Intent nehorázně zatlačila na pilu a poněkud jinou notu. Svůj frustrující set plný nenávisti k systémové manipulaci otroků technologickou tyranií staví na symfonickou linkou podpořené brutalitě death metalových kytar a nezbytných smrtelně jaderných patternů. Hned od prvního násypu They Murdered Sleep se prosazuje další Pan bubeník Bryce Butler se svou kulometnou artilerií. Pořez Ben Duerr za mikrofonem se zase ostříhal, což mu nijak nebrání bučet jako rozezlený buvol a vokální kadencí se nejednou přibližuje Aleronovi z Archspire. Až na jednu výjimku se hraje výhradně z Imperium Delirium, což naznačuje i obří plachta z radioaktivně fosforeskujícím monstrem z přebalu desky. Během Flying the Black Flag registrujeme přednahrané klávesové party. Při Infinity of Horrors nebo Mechanical Chaos už rotuje velký mosh pit ve středu haly, zdi smrti padají jedna za druhou. Chris Wiseman vystřihuje svá parádní kytarová sóla ve Feeding the Meetgrinder jako z partesu, basák Andrew Monia přištěkává screamingy. Po padesáti minutách a závěrečné melodeathem načichlé hitovce The Heretic Prevails se s kapelou z Connecticutu loučí rozdivočelý dav vřelými ovacemi.
Jižanská sebranka
Ale to už se z atlantického pobřeží stěhujeme do jižanského Tennessee, když se na pódiu zjevila šestice potomků Jacka Rozparovače a tedy legendární deathcore sebranka stylotvůrců Whitechapel. Ti aktuálně sklízejí vavříny za zmrtvýchvstání s mimořádně povedeným zásekem Hymns of Dissonance, který pochopitelně tvořil rozlámanou páteř vystoupení. Děsivý masomlýn vzývající vražedný kult s ambicemi provést lidstvo mystickým portálem do dimenze chaosu a zla zafungoval přísně. Od úvodní Prison 666 kotel jak kráva a masivní odezva hnala sextet pod vládou temného Pána k velmi energickému a brutálnímu představení. Možná bych si nástup se třemi kytarami představoval trochu zlejší, ale tak od třetí skladby to dupalo solidně. Frontman Phil Bozeman si fans s přehledem vodil a zfanatizovaný lid připravený zabíjet řval texty s ním. A Visceral Retch, Bedlam a Universum pumpovalo v kolektivní radosti z kultu. S mezihrou Ex Infernis se po dvaceti minutách ztratila kapela z podia do tmy, aby se Phil vrátil s parohatou lebkou a odpálil se Hate Cult Ritual a další wall of death nemalých rozměrů. Common you motherfuckers! a strašidelný breakdown rozbíjel všechno kolem. “Přece to nebudeme do p*dele zastavovat,” utrousil jen a hned se přešlo do další rubačky. Deathcore party nejvyšší kvality vrcholila s téměř dvacet let starou The Somatic Defillment z debutu a s This is Exile a evidentní spokojeností kapely. Z čtyř vystoupení Whitechapel, které jsem viděl, to bylo tentokrát nejvíc. Top!
Spalující Lorna Shore
Také Lorna Shore jsem měl již možnost vidět na Brutal Assaultu, ale tenkrát má očekávání kvůli zvuku, oproti perfektním nahrávkám, úplně nenaplnili. Když pódium zakryla obří plachta s logem kapely, byl jsem opravdu zvědavý, co bude. Lorna Shore totiž mezitím intenzivní koncertní činností po Pain Remains a s kritikou nadšeně přijatým albem I Feel the Everblack Festering within Me celkem vyrostla. Její symfonický atmosférický blackened deathcore si získal zástupy příznivců a někdejší křesťanskou metalcore partu z New Jersey by v LS asi nikdo nepoznal. Pro všechny zábavný moment se odehrál těsně před startem show, když produkce do sálu pustila cajdák Total Eclipse of the Heart a lidé začali svítit mobily. Bonnie Tyler by se asi moc divila, co se stalo potom. Entrée jak bejk, opona padá a se skladbou Oblivion začíná na další hodinu a půl pracovat buldozer s atributy tanku. Ze stage se do prostoru valí oheň z desítky plamenometů, na šesti projekčních plátnech se rozlétávají střepy, jiskry, ohňové koule. Unbreakable! Jsme nezlomní a pětice vedená Willem Ramosem s na stranu spletenými růžovými dready suverénně kraluje zcela zaplněnému prostoru.
Vokalista s lidmi čile komunikuje, chválí Prahu a uvádí song Warmachine, který má live premiéru právě na českém, v pořadí třetím show turné. Petardy a ohňové efekty s řadami křížů na vojenském hřbitově nenechávají nikoho na pochybách, že tohle je válka. Výborný zvuk podtrhuje celý večer, protože ani jeden ze spolků si na práci zvukařů nemohl stěžovat. Smile motherfuckers, you´re on camera! Mohutný světelný park, lasery, stroba a lidi kapele zobou z ruky, odezva je skvělá. Opět obří circle pit, wall of death přes polovinu plochy na stání. „Udělejte trochu rachotu pro skvělé security, protože teď zvu všechny crowd surfers k sobě,“ uvede Will Sun/Eater a v tu chvíli se k pódiu ve vzduchu nad hlavami sunou desítky lidí, které ochranka spolehlivě a s úsměvem zachytává. Hudebně se spolehlivě prosazuje letitý kytarista Adam de Micco, kterému nalevo sekunduje Andrew O´Connor. Basák Mike Yager doplňuje řev Willa a putuje po stagi sem a tam nebo k bubeníkovi na jeho vyvýšenou věž. Ostatně Austin Archey coby bubeník zasluhuje za výkon absolutorium. Hraje se z posledních dvou desek – Cursed to Die, Glenwood, Prison of Flesh, Dancing Like Flames či In Darkness, kterou skanduje celá hala. U materiálu z novinky si celkem často vzpomenu na Fallujah, kteří byli pro LS jistě inspirací. In a Sea of Fire a show se chýlí k závěru. Možná se dostavuje určitá monotónnost, ale lidé jsou neúnavní a stále se dobře baví. Na plátnech blesky, vánice a požáry v lese, hoří i molo v popředí stage a s To the Hellfire z pět let starého EP se Amíci loučí.
Podařený deathcore sabat byl svátkem pro všechny postižené a nikdo neodcházel bez pocitu zadostiučinění, že i když svět spěje k zániku a není cesty ven, hrají k tomu super kapely.
Hodnocení: 90 %
Lorna Shore, Support: Humanity´s Last Breath, Shadow of Intent, Whitechapel
O2 universum, Praha, 25. leden 2026