Stopáž koncertu byla festivalová – zhruba třináct pečlivě vybraných skladeb, v nichž hlavní roli převzal Robert Kodym. To ostatně nepřekvapilo. Trochu zvláštně tak působil fakt, že Viktor Dyk je spíše doprovodný zpěvák než nový frontman.
V prvních písních Krev a r’n’r a Laura byla jeho role trochu do počtu, což na mě nepůsobilo jako nejšťastnější představení nové kapelní etapy. Skutečný prostor dostal až v legendární písni Sen, jenže jeho podání dopadlo rozpačitě. Rozumím, že se Lucie po odchodu Davida Kollera ocitla v nesnadné situaci a hledá, jak elegantně překlenout vzniklou propast – jenže tady to skončilo neslavně. Výsledný dojem připomínal spíš kapelu z maturitního plesu než ikonickou Lucii.
Na druhé straně ale zazněla i skladba Lovec, střelec, doktor a vědec, která v novém obsazení vyzněla překvapivě skvěle. Viktor Dyk v ní zněl, jako by po boku Roberta a P.B.CH. vystupoval už dlouhé roky. Jedna z největších pecek z repertoáru Lucie tak dostala plnokrevné provedení a kapela se do ní opřela s energií, která připomněla její nejsilnější chvíle.
K vrcholným okamžikům večera patřila bezpochyby novinková Marie. Živé provedení totiž odhalilo, jak důmyslně je píseň vystavěná právě pro Viktora Dyka – jeho hlas se tu ideálně propojil s Robertem Kodymem a dohromady vytvořili funkční tandem “Lucie 2.0.”. Najednou bylo cítit, že kapela našla polohu, v níž může přirozeně fungovat i bez Kollera. Na pódiu se zračila uvolněnost a radost, které z Lucie udělaly v tu chvíli znovu velkou kapelu.
O to víc mi hlava nebere, že se rozhodli nezahrát svou druhou společnou novinku Krása a Zázrak a Tajemství. Přitom právě tu zakomponovala do reklamních spotů na chystané turné, které se promítaly na obrazovce před koncertem – spolu s řadou dalších reklam, kvůli nimž se začátek vystoupení zpozdil o dvacet minut.
Neméně bizarně pak působilo, že kapela, která se jinak snažila citlivě balancovat s odkazem Davida Kollera a podle toho sestavila i setlist, odstartovala přídavky písní Chci zas v tobě spát. Ta se přitom objevila na Kollerově sólovém debutu, ačkoliv ji Lucie následně pravidelně hrávala.
Během Ameriky se na pódiu objevil Martin Dejdar, který si s kapelou skladbu zazpíval a zavzpomínal na natáčení stejnojmenného filmu v USA, kde štáb tehdy překvapila sněhová bouře.
Na pódiu se objevil i Jiří Suchý, který ve svých třiadevadesáti letech na festivalu uvedl nový autobiografický snímek Hudba řekla: pojď a tak jsem šel. Michal Dvořák mu při té příležitosti předal Cenu za celoživotní dílo, kterou legenda českého divadla a hudby přijala s typickou pokorou, vtipem a za bouřlivého potlesku publika.
Celkově ve mně devadesátiminutový koncert zanechal pozitivní dojem. Přestože některé momenty nevyzněly ideálně, z Lucie sálala energie a odhodlání. Dá se říct, že sobotní vystoupení posloužilo jako generálka – a třeba právě díky ní může být podzimní oslava čtyřiceti let na scéně tím, co si fanoušci zaslouží: návratem Lucie ve velkém stylu.
