Obrázek k článku NAŽIVO: Max Cooper proměnil Rudolfinum ve sci-fi základnu
| Ondřej Kubín | Foto: Petra Hajská, Prague Sounds

NAŽIVO: Max Cooper proměnil Rudolfinum ve sci-fi základnu

Na dalším koncertu ze série Prague Sounds se Dvořákova síň pražského Rudolfina stala dějištěm futuristické audiovizuální show. Max Cooper ve svém vystoupení propojil elektronickou hudbu a dravou světelnou show s interiérem historické budovy, běžně zvyklé na úplně jiný druh koncertů.

Už při příchodu do velkého sálu Rudolfina bylo na jasné, že tentokrát to bude úplně jinak. Místo židlí a notových stojanů pro kvartet či orchestr byl na pódiu jeden dlouhý stůl s několika počítači a syntezátory, sevřený zepředu i zezadu mezi dvě obří plátna, z nichž to přední bylo částečně průhledné. Pro Rudolfinum šlo o úplně první koncert čistě elektronické hudby, bez jediného akustického nástroje na scéně. Cooper má ostatně vystupování v podobných prostorách rád, letos už hrál podobně v londýnské Royal Albert Hall a byl také prvním umělcem elektronického žánru, který koncertoval v athénské Akropoli.

Chvilku po osmé hodině Cooper nastoupil na scénu, zaujal své místo u pultu a začal hrát. Během necelých dvou hodin představil mnoho různých kompozic ze své tvorby. Pohyboval se mezi melodickým technem, ambientem a vyloženě experimentální elektronikou. Podle všeho výraznou část hudby hrál skutečně naživo, ale těžko soudit co a jak přesně. Cooper byl totiž v rámci celé scény jen malou siluetou pohybující se mezi projekcemi.

Právě světla a projekce byly tím nejpůsobivějším na celé události. Každá skladba měla své motivy a témata – abstraktní, konkrétní nebo i někde mezi – a ta byla dostatečně pestrá na to, aby po celou dobu přinášela nové vjemy a podněty. Cooper má titul z výpočetní biologie a dlouho se vědě i aktivně věnoval, než se nakonec naplno přeorientoval pouze na hudbu, a v mnohých vizualizacích byly vědecké motivy jasně čitelné. Objevily se dělící se buňky, imitace biologických mikroprocesů, neuronové sítě, ale také vesmírné výjevy, motiv člověka v mašinérii společnosti nebo protiklad reálného světa s jedničkami a nulami. Zběsilá, až epileptická pasáž s prostřihy leteckých záběrů přírody a měst by člověka mohla uvést až do transu.

Využití dvou pláten bylo samo o sobě nápadité. Přední plátno bylo dostatečně reflexní a zároveň dost průhledné na to, aby fungovalo jako plnohodnotná projekční plocha, přitom přes něj byla vidět i druhá plocha vzadu i silueta Coopera. Obě projekce tak mohly fungovat v souladu anebo naopak v symetrické opozici. Vizuální show navíc expandovala i do stran na boční stěny historického sálu a využila i členité lustry, které v určitých chvílích koncertu problikávaly červeným světlem, což jsem do té doby vůbec netušil, že umí. A to všechno bylo dokonale napojené na to, co se zrovna dělo v hudbě.

Nejsem si jistý, jestli část návštěvníků nepostrádala taneční parket, ale Cooperovo pojetí elektroniky je dostatečně zvukově bohaté na to, aby obstálo i jen na soustředěný poslech vsedě, zvlášť s tak velkolepým vizuálním doprovodem. Přesně takhle by mohla vypadat scéna ze sci-fi filmu, kde postavy přijdou na koncert někdy v roce 2150.

Hodnocení: 85% 

Festival Prague Sounds, Rudolfinum, Praha, 21. listopadu 2026