Festival jako první vystupující zahájili srbští The Bad Week, výherci ceny publika loňského Blues Aperitivu. A byl to pěkně ostrý start, hlavně díky nezastavitelnému hráči na foukací harmoniku Stefanu Stefanovićovi, který si říká Gileta Slim. Na Srby navázali polští Onus Blues, pro změnu vítězové letošní aperitivní ceny publika, kteří ve snaze co nejlépe se dorozumět s obecenstvem volně přecházeli mezi češtinou, polštinou a angličtinou. Jejich elektrickému blues ale rozuměl každý. O něco jazzovější odstín blues předvedl mladý kytarový talent Sean „Mack“ McDonald.
Největší dojem za první den na mě překvapivě udělala kapela vystupující už někdy v polovině pátečního programu, francouzští Dirty Deep. Ve třech zahráli zatraceně energický a hlasitý set špinavého, tvrdého a syrového bluesrocku. Většina zahraničních muzikantů potěšila publikum jedním či dvěma slovy v češtině, kytarista a zpěvák Victor Sbrovazzo se ale naučil slov a krátkých frází hned několik. A když na konci divákům, potažmo celému festivalu požehnal pivem, bylo jasné, že tihle Francouzi nám rozumějí. Dirty Deep hráli na Blues Alive za posledních deset let už potřetí, ale co se mě týče, klidně se můžou vracet každý rok.
Dirty Deep
Do New Orleans přímo doprostřed festivalu Mardi Gras se všemi těmi růžemi, lebkami a amulety voodoo jsme se přenesli s kapelou Beaux Gris Gris & the Apocalypse. Zpěvačka Greta Valenti si podmanila nejen pódium, ale i plochu sálu, kam statečně vyrazila, kytarista Robin Davey zase sázel jedno atraktivní kytarové sólo za druhým. Z členů doprovodné kapely ještě musím vypíchnout klávesáka s jeho skvělými varhanními podkresy i několika sóly. Floridský rodák Selwyn Birchwood bývá označován za pokračovatele Buddyho Guye a v jeho kytarové hře to skutečně bylo slyšet, jeho kapela ale navíc přidala ještě parádní saxofonová sóla a v druhé polovině vystoupení pak ještě blues s vlivy indiánské hudby ve vokálech Carly Harvey.
Program druhého dne začal už brzy odpoledne ve zdobeném interiéru Klášterního kostela. Tady už se pivem nežehnalo, místo toho přišel kytarista, muzikolog a historik Elijah Wald se setem akustického blues z Ameriky i Afriky. Písně doplňoval o zajímavý historický kontext i suchý humor. Po něm nastoupil Jerron Paxton s kytarou a bezpražcovým banjem, který připomněl to úplně nejranější blues.
Elijah Wald
Zpátky na hlavní scéně pokračoval program třeba s „drsňáckým blues“ slovenské kapely Beans & Bullets nebo trochu zvláštně postaveným setem bývalého závodního lyžaře Retta Smithe. Ten začal skvěle šlapajícím tvrdým bluesrockem, doprovázený ještě obzvláště živelnou hrou bubeníka Valentina Steinhause, přešel v ještě tvrdší a hlasitější, ale už ne moc podnětný rock, a končil akustickým segmentem. Zpěvačka Sari Schorr předvedla svůj neuvěřitelný hlasový rozsah a zároveň nechala zářit i doprovodnou kapelu, zejména kytaristu. Bostonští GA-20 zase na své úplně první návštěvě Česka ukázali, že to jde i bez baskytary, když si ve dvou kytaristech dobře postavíte aranže a bubeník se víc opře do kopáku.
GA-20
Chicagská kytaristka Joanna Connor přijela s neskutečně šlapající kapelou. Hráli hlavně hlavně standardy a jiné covery, na kterých Joanna předvedla své technické dovednosti i cit pro melodií, se kterými by mohla strčit do kapsy mnohé z dalších kytaristů festivalu.
Blues Alive pokračuje třetím dnem s narozeninovým koncertem Ondřeje Konráda, kytaristou Walterem Troutem a mnohými dalšími.