Fanouškům obě kapely naservírovaly téměř na minutu přesně tříhodinovou metalovou nálož, která nabídla průřez několika dekádami tuzemské tvrdé hudby, vzájemné výměny repertoáru i několik překvapivých momentů.
Ještě před hlavními hvězdami večera dostala prostor německá parta April Art. Její moderní metal s výrazným ženským vokálem do dramaturgie večera dobře zapadl a její účast dávala smysl i proto, že brzy vyrazí na německé turné společně s Dymytry Paradox, tedy zahraniční variantou domácích maskovaných metalistů.
Krátce před osmou hodinou večerní se halou rozeznělo intro v podobě nesmrtelné Crazy Train od Ozzyho Osbourna. Na pódiu se následně objevily obě hlavní hvězdy a společně odpálily skladbu Jedna krev. Už samotné uspořádání scény naznačovalo, že nepůjde o dvě oddělená vystoupení. Obě bicí soupravy stály vedle sebe a pódium poskytovalo dostatek prostoru pro všechny muzikanty, kteří se tak mohli libovolně střídat, doplňovat a prolínat své repertoáry.
Po společném úvodu převzal otěže Arakain. Ten se bohužel musel obejít bez zdravotně indisponovaného kytaristy Mirka Macha, jehož party si mezi sebou rozdělili Jan „Gorgy“ Görgel a Jiří „Dymo“ Urban z Dymytry. Publikum tak mělo mimo jiné příležitost sledovat neobvyklý rodinný kytarový tandem otce a syna, který vystoupení dodal další rozměr. Samostatnou kapitolou zůstává frontman Jan Toužimský. Jeho charakteristický chraplák se stále nachází ve fantastické formě a během celého večera prakticky nezaváhal. Ať už šlo o baladu Jednu větu chtěl bych ti říct, jejíž většinu odehrál pouze s akustickou kytarou, nebo staré thrashmetalové fláky typu Strážci času, každý tón zvládal s naprostou jistotou. Snad jen vypůjčená Média z repertoáru Dymytry představovala poněkud rozpačitý moment. V kontextu aktuálního dění kolem veřejnoprávních médií šlo o skladbu, která mohla tentokrát klidně zůstat ležet ladem.
Přestože se ale na scéně Arakain pohybuje už přibližně pětačtyřicet let, jeho hudba působí moderně a svěže. Novější skladby, které tvoří páteř jejich setu, mají velkou sílu a jejich zvuk by se neztratil ani vedle takových jmen, jako jsou Trivium, Five Finger Death Punch nebo In Flames.
Jakmile se Arakain rozloučil, pomyslnou štafetu převzali bubeníci Miloš Meier a Lukáš „Doxa“ Doksanský, kteří předvedli společný bubenický souboj, než na scénu vtrhli Dymytry s písní My ještě nechcem jít. Frontman Václav Noid Bárta, který se tituloval jako „Slepičář Venca“ exceloval už od prvních tónů. S naprostou samozřejmostí střídal melodické, místy až muzikálově vystavěné pasáže s nekompromisním growlingem a neustále tím prokazoval svoji všestrannost. Také reakce publika byly během setu Dymytry o poznání bouřlivější. Když zazněla S nadějí, skákala snad celá hala. Za jeden z vrcholů večera považuji píseň Gilotina, kterou si tentokrát Dymytry vypůjčili z repertoáru Arakainu. Starou thrashmetalovou vykopávku zvládli s obdivuhodnou razancí. Došlo ale i na Strážnou věž z debutového alba nebo novější skladby včetně Adieu.
V závěrečné části večera se obě kapely znovu spojily, aby společně odehrály zbývající skladby ze svého sdíleného repertoáru i několik největších hitů. Nechyběla Slečna Závist ani závěrečná Apage Satanas, která za celým tříhodinovým maratonem udělala definitivní tečku. Jedním z nejzajímavějších momentů pro mě byla také reakce publika na Žít svůj sen, kterou si pánové vypůjčili od Adele. Překvapilo mě, jaký je tento ploužák obrovskou hymnou pro tuzemské metalové publikum.
Po třech hodinách nastalo definitivní loučení. Fanoušci dostali skutečně královskou porci domácí metalové hudby, která nabídla historické exkurzy, muzikantskou virtuozitu, několik nečekaných spojení a především mimořádně přesvědčivou demonstraci aktuální formy obou kapel. Arakain ani Dymytry nejsou žádnými revivaly sebe sama. Navzdory dlouhé historii, personálním změnám i proměnám hudebních trendů zůstávají relevantními představiteli tuzemské metalové scény, kteří mají stále co nabídnout.
VERDIKT: 85 %
Arakain a Dymytry, Support: April Art
23. října 2027, Praha, O2 Universum
