Pár týdnů po koncertu s Joem Bonamassou v O2 universu teď Josh Smith zahrál ještě v Paláci Akropolis samostatný koncert vlastního materiálu ve formátu power tria. On sám se kromě kytary ujal i zpěvu, doprovodili jej baskytarista Travis Carlton a bubeník Gene Lake. Oproti Bonamassovi to bylo méně okázalé vystoupení, v něčem i syrovější. Do přímého srovnání, kdo z nich je lepší kytarista, se ale pouštět nebudu. Ostatně všichni víme, že hudba nejsou závody (© wlado).
Smith rozehřál publikum dvěma instrumentálními skladbami, pak už se zapojil i pěvecky. Hrál své vlastní písničky, ve kterých byly dobře poznat vlivy bluesových velikánů. Jednou to byl Jimi Hendrix, jindy B.B. King či Albert King, někdy to Josh i přímo komentoval v úvodu, třeba: „Tuhle písničku jsem napsal, jako kdyby Charlie Parker skládal se Steviem Rayem Vaughanem.“ A pak v tom skutečně Vaughan a jeho kytarový zvuk byli slyšet. Obecně měl Smith celý koncert skvělý zvuk ve smyslu kytarového tónu, v kterékoliv žánrové poloze. A velmi dobrý zvuk byl i ve smyslu nazvučení v sále, tak akorát hlasitý a dokonale čitelný.
Stejně hladce jako střídal vlivy svých vzorů se Josh pohyboval i mezi různými žánrovými příchutěmi blues. Jednou se přiklonil k tvrdšímu bluesrocku, pak zase přimíchal nějaké jazzové vlivy, využil pár country licků nebo zpomalil do bluesové balady. V jednu chvíli napínal publikum v tichém, jemném intermezzu před nevyhnutelným příchodem tvrdého breaku tak moc, až kdosi vykřiknul: „Já už to nevydržím, já to pustím!“ Rytmická sekce celou dobu perfektně šlapala, Travis Carlton si navíc vystřihnul pár menších baskytarových sól. Smith se snažil svá kytarová sóla odlišit a zkrátka nehrát celý večer to stejné, což se mu dařilo. Jak volbou samotných not a frázováním, tak i využitím různých efektů, třeba kvákadla nebo simulace zvuku varhan.
Když dojde na zapojení publika, mnozí kytaristé jej nechají právě zahranou frázi, jenže nemají soudnost, hrají vysoko na hmatníku a pak se diví, že to nikdo neuzpívá. To Josh Smith má daleko realističtější očekávání. Diváky nechal v poslední skladbě základního setu zpívat jednu jednoduchou, nízko posazenou větu. Mělo to ještě ten neočekávaný efekt, že publikum v tom samovolně pokračovalo i v rámci žádosti o přídavek, takže čtyřicátník Smith byl vyvoláván zpátky na pódium sálem plným vesměs dalších mužů středního věku zpívajících „Where’s my baby“.
„Baby Josh“ pak ještě poděkoval publiku za to, že má zájem poslouchat dvě hodiny jeho vlastních bluesových písniček, místo aby se dožadovalo fláků jako Freebird nebo Sweet Home Alabama. Sice nevěděl, že Freebird u nás nemá tradici, takže ten nehrozil, nicméně Stánky ani Kabáty taky nikdo nechtěl. Na závěr se pak Smith přeci jen rozloučil coverem skladby Angel od Hendrixe a pak už se přesunul ke stánku s merchem, kde si ochotně povídal s fanoušky a podepisoval cédéčka.
Hodnocení: 80 %
Josh Smith
Palác Akropolis, Praha
28. květen 2025
