Do krásného prostředí topolového hájku na břehu říčky Veličky v Tasově u Veselí nad Moravou jsem letos vyrazil již po čtrnácté. A nejsem jediný, kdo Besedu navštěvuje opakovaně, vždy zde potkám řadu kamarádů a známých. Některé z nich jsem na Besedě poznal a setkávám se s nimi převážně pouze tam. Besedu mám rád nejen pro výběr žánrově rozmanité muziky, ale i pro krásné prostředí, ve kterém se koná. V neposlední řadě je mi blízká nepřenositelnou atmosférou, kterou tvoří její návštěvníci.
Hned jak jsem zaparkoval na poli vedle nedalekého fotbalového hřiště, vyrazil jsem do areálu, aniž bych se zdržoval stavěním stanu. Vzhledem k počasí jsem se rozhodl, že budu nocovat „pod širákem“ na karimatce v útrobách kukuřičného pole, což se ukázalo jako velmi dobré rozhodnutí. Jakmile jsem obdržel pásku na ruku a fotopas na krk, vstoupil do areálu a rozhlédl se po něm, na tváři se mi vykouzlil úsměv od ucha k uchu a tělem se mi rozlil pocit radosti z toho, že jsem zase na Besedě. Jako každý rok. Koupil jsem si pivo a vyrazil vstříc zážitkům.
Letošní ročník Besedy znovu ukázal, proč je festival považován za jednu z nejvýznamnějších přehlídek nezávislé hudby u nás. Dramaturgie samozřejmě i letos spojila to nejaktuálnější z české a slovenské nezávislé scény s několika zajímavými zahraničními jmény. Na třech pódiích se během dvou dnů představilo na padesát účinkujících.
V pátek otevřel hudební program festivalu na hlavním pódiu Alois Göbel což je písničkářské alter ego uherskohradišťského houslisty Aloise Zatloukala, kterého v loňském roce hostil i jeden z Headliner Pontonů na Střeleckém ostrově. Na rozdíl od tehdejšího vystoupení se však na Besedě představil s plnohodnotnou kapelou a hostující Táňou Lvovskou. V kapelním podání a s klávesovým vkladem Táni Lvovské jeho autorská výpověď nese košatý sound, hutné vrstevnaté struktury, ve kterých se syrová naléhavost střídala s propracovanou aranžérskou nadstavbou.
Bylo to velmi příjemné zahájení festivalu, které mělo pouze jedinou vadu na kráse. Hráli převážně pro návštěvníky, kteří teprve přicházeli od hlavního vstupu a procházeli obtěžkáni batohy a stany do stanového městečka. Někdo prostě musí hrát první. Z dalších pátečních vystoupení bych rád vypíchl následující.
Pohlcující Eternity Again
Hned po skončení setu Aloise Göbela jsem se přesunul k pódiu, kde právě začala hrát skupina Eternity Again. O této kapele jsem čtenáře Headlineru informoval v rubrice Lokál, ale ještě jsem neměl možnost ji vidět naživo. Proto jsem se na jejich vystoupení velmi těšil. Eternity Again je kapela Barbory Cihak, která se pohybuje na hraně shoegaze, dream popu a indie rocku. I naživo je to výborné. Suverénní práce s dynamikou, pohlcující atmosféra a dospělý zvuk bez laciné nostalgie po 90. letech. Byl to koncert oplývající zasněnou, pohlcující a místy až katarzní atmosférou.
Naléhavost kapely Buchty/Nouze
Přestože loňské album Jednou ahoj kapely Buchty/Nouze znám, také jsem ji ještě neviděl naživo. Nezklamala mě. Kapela na festival přivezla svou nezaměnitelnou směs noise rocku a něžného noise popu, v níž se citlivé, melancholické melodie přirozeně střetávají s hutnými basovými linkami a špinavými kytarovými stěnami. Naservírovala publiku syrové, emočně naléhavé miniatury o všem a o ničem. Moc mě to bavilo. Tuto partičku budu sledovat.
Makeshift Art Bar a zvukové inferno
Čtveřice z Belfastu, která se v noci představila na hlavním pódiu, mě od prvního songu posadila na zadek a stala se pro mě objevem letošního roku. Kapela na pomezí post-punku, noise rocku, grunge a prvků sludge metalu. Jejich tvorba je typická syrovými, ostrými a rozsekanými kytarovými riffy, hutnou dynamikou a temnou atmosférou. Základem jejich hlučné sonické alchymie se stala důmyslná kombinace ostrých kytarových riffů, nečekaných ploch lap steel kytary, na kterou Callum Sweeney hrál šroubovákem, a detailně propracovaných pedalboardů, jejichž prostřednictvím Joseph Sweeney a spol. kouzlili neskutečné zvukové inferno. Výsledkem byla strhující, vrstevnatá smršť, která tasovské publikum zcela pohltila a rozložila na prvočinitele. Makeshift Art Bar na Besedě potvrdili, že Irsko aktuálně chrlí ty nejzajímavější kytarové talenty. O této kapele ještě uslyšíme.
Balaclava rozpoutali chaos
S nezkrotnou energií vtrhla v noci na malé pódium ve stanu newyorská smečka Balaclava, která se pohybuje na pomezí lo-fi punku, noise rocku a post-punku. Když se na pódiu objevila pětice skrytá za anonymními kuklami, prostor stanu pohltil syrový a dokonale zvrácený příval egg-punkového chaosu. Přiznám se, že jsem chvíli s otevřenými ústy zíral a usilovně přemýšlel, co to sakra je. Jejich set byl bezdechou, zběsilou jízdou, kde se rozladěné syntezátory bzučící jako přehřáté arkádové automaty mísily s kousavými lo-fi kytarami a frenetickým, robotickým ječením. Zatímco pod pódiem se strhla nekontrolovatelná tancovačka, kapela s ledovým klidem doručovala dokonale špinavou sonickou grotesku, která popírala veškerou rockovou vážnost. Bylo to bizarní, podvratné a neskutečně nakažlivé.
V sobotu ráno jsem se po probuzení vyhrabal z kukuřičného pole, na fotbalovém hřišti jsem se za drobný poplatek vysprchoval a dopřál si teplou snídani a byl ready na druhý den festivalu. I sobotní program byl hodně bohatý. Užil jsem si Meowlau nebo Načevu, ale rád bych vypíchl následující vystoupení.
David Herzig & Planeta Pluto
Sobotní program na hlavním pódiu otevřel David Herzig se svou Planetou Pluto, kteří vzali festivalové publikum na působivou hudební výpravu. Hudebník a producent David Herzig na svém debutovém albu chytře propojil melancholickou elektroniku, kytarové plochy a ozvuky trampské poetiky. S kapelou přenesl své studiové vize do živého provedení s naprostou lehkostí. Set fungoval jako dokonale namíchaný písničkový spacetrip, v němž se zastavil čas a ospalé prosluněné popoledne ožilo jemnou nostalgií, hřejivými melodiemi a chytlavou zvukovou alchymií. Ideální, poklidný a přitom hluboce vtahující vstup do druhého festivalového dne.
Nikdo není jako Vojdi
Slovenskou kapelu Vojdi znám hodně dlouho a přiznám se, že původně tři prešovské profesory harmonických progresí a frenetických rytmů a hudební šílence miluju. Ve stanu na Besedě jsem je poprvé viděl v sestavě rozšířené o saxofon. Opět předvedli svéráznou porci zběsilé energie, nekompromisního math-rocku, divokého noisu a ironického, civilního popu. Jejich set byl strhující lekcí neortodoxní muziky, ve které se komplikované rozsekané struktury střídaly s chytlavými momenty a naprostou živelnou svobodou. Prostě si v muzice dělají, co chtějí. A dělají to s lehkostí a neskutečně zábavně. Frenetický saxofon tomu dodal další výrazný rozměr. Prostě jízda. Neznám v Česku a na Slovensku jinou takovou kapelu.
Hřejivá melancholie teige
Skupina teige je další kapelou, o které jsem pro Headliner psal, ale ještě jsem neměl příležitost ji vidět naživo. Kapela na sebe vloni upozornila pozoruhodným debutovým albem květiny nonstop. O tom albu jsem tehdy napsal: „sebevědomý debut s výborným zvukem, kde se syntezátorové plochy přirozeně prolínají s kytarovými linkami a výrazným ženským vokálem. Jsou to písně, které vás nezasáhnou refrénem, ale tím, jak dlouho ve vás po poslechu zůstávají.“ Přesně tak to bylo i naživo. Kapela s vnitřní naléhavostí a čistou radostí z hraní dokázala pod topoly přenést vlnu hřejivé melancholie, díky které mám její album tak rád. Skvěle zapadla do odpoledního rytmu druhého festivalového dne a byla vítaným uklidněním po eklektickém vystoupení Vojdi.
Anna Vaverková strhávala ke zpěvu
Annu Vaverkovou mám rád, nenechal jsem si ji ujít ani na Besedě. Společně se švédskými souputníky, manželem Liamem Blomqvistem a Joakimem Jägerhultem, na hlavním pódiu zahrála své křehké písničky. Její tvorba balancuje na hraně moderního popu, melancholického indie a intimní zpovědi. Naživo má o poznání širší rozměr než z nahrávek a ty podmanivé melodie a její hlas a signifikantní vokální projev vždy posluchače spolehlivě vtáhnou do děje na pódiu. Stalo se to i na Besedě. Anna v topolovém hájku vytvořila atmosféru plnou upřímnosti a hlubokých emocí. I já se přistihl, že nahlas zpívám.
Jakub König & Hvězdy zářili
Koncert Jakuba Königa s jeho kapelou Hvězdy je vždy velkým zážitkem a nebylo tomu jinak ani při jejich nočním vystoupení, které mimochodem bylo natáčeno Českou televizí, takže bychom se výhledově mohli ve vysílání dočkat nějakého záznamu. Vlastně nevím, co o jejich koncertě napsat nového. Byl to prostě opět od začátku do konce výborný koncert a emotivní a osvobozující hudební zážitek, postavený na Königově nezaměnitelné poetice, jeho civilním charisma a dokonale šlapající kapele. Ale hlavně to mělo duši a srdce.
Dokonalá tečka Horse Lords
O vrchol sobotního programu se postarali baltimorští Horse Lords. Bylo jistě odvážné zařadit na noční slot na hlavní pódium čistě instrumentální kytarovku, ale Besedě tento risk vyšel. Čtveřice dokonale prověřila limity festivalového publika svou hypnotickou alchymií, v níž se střetává precizní minimalistická vážná hudba ve stylu Stevieho Reicha, africké polyrytmické struktury a dravá energie kytarového undergroundu s mikrotonálním laděním. S patřičnou matematickou přesností, hlukovou intenzitou a hmatatelnou radostí z fyzického přehrávání složitých struktur postupně pohltili celý prostor před pódiem. Jejich absolutně pohlcující, instrumentálně bezchybný a strhující set se pro mě stal nezapomenutelnou tečkou za letošním ročníkem Besedy, která ve mně rezonovala ještě dlouho po odeznění posledního tónu.
Přestože jsem nestihl všechno, zažil jsem i letos na Besedě mnoho inspirativních koncertů a mohu tedy konstatovat, že i třicátý čtvrtý ročník festivalu se velmi povedl. Nezbývá mi tedy než se těšit na to, co přinese ročník třicátý čtvrtý.