Na příchod Dry Cleaning zaplněný klub připravila v Berlíně usazená kapela Dead Finks, která pro mě byla velkým překvapením. Boří představy o tom, co je to punk, nebo co všechno může být punk. Předvedla divoce emocionální set hudby, ve které míchá vlivy syntezátorových kapel nové vlny s agresivním punkem nebo noisem, ale nechyběly ani přímočaré popové momenty, a také neskutečný talent pro jedinečné a chytlavé melodie. Ubírá se cestou pružné rytmiky, dunivé basy (těmi barevnými basovými linkami mě prostě okouzlili) a zvonivých kytar, která tu muziku, ve které je vlastně hodně již často slyšeného, vede čerstvým a zábavným směrem. Výsledek zní opravdu skvěle. Pokud budu mít možnost, zase si na Dead Finks někdy zajdu a určitě si poslechnu jejich debutové album The Death and Resurrection of Johnathon Cowboy.
Poté již na pódium nastoupili baskytarista Lewis Maynard, kytarista Tom Dowse a bubeník Nick Buxton s majestátní a éterickou Florence Shaw v čele a koncert otevřeli songem Kwenchy Kups z druhého alba Stumpwork, po kterém následovala pravděpodobně jediná post-punková skladba o ztracené želvě, tedy kultovní Gary Ashby z téhož alba. Celý set byl však poskládán tak, aby byl rovnováhou mezi novými songy a oblíbenými skladbami z prvního alba jako jsou třeba Scratchcard Lanyard, Strong Feelings nebo Her Hippo. Zazněly i starší kousky jako Viking Hair nebo Goodnight z EP Sweet Princess.
Ve středu všeho byla samozřejmě Florence Shaw, která stála za mikrofonem a unylým, lakonickým hlasem naléhavě přednášela svoje dlouhé mluvené surrealistické texty matematicky přesně bez jediného zaváhání. Stála tam, majestátní, důstojná a charismatická a nebýt pohybu zorniček v jejích velkých očích hlubokých jako Macocha, osobitých gest rukama a občasného máchnutí dlouhými vlasy, vlastně se nepohnula. Přesto však na sebe přitahovala veškerou pozornost a hypnotickým hlasem ovládala celý klub.
Ale i kolem ní se děly velké věci. Zbytek kapely jsou totiž zatraceně dobří muzikanti. Hyperaktivní Dowsey se extaticky svíjel jako by chodil bosý po kostkách lega, křivil obličej a prostřednictvím prostorných kytarových linek a kaskádových riffů bezchybně chrlil pell-mell od indie disca až k post-rocku.
Metalově rozkročený Maynard bičoval svými dlouhými vlasy nejen vzduch okolo sebe ale i basu pověšenou na krku, ze které se linuly basové linky tlusté jako nohy od klavíru, přitom dostatečně ostré a konkrétní, aby nebyly jenom hlukem v pozadí. Buxton kýval hlavou nad svojí bicí soupravou na vyvýšeném praktikáblu a vše spojoval pulsujícími rytmikou. Všichni tři byli ve svých částech pódia jakoby osamoceni, ale přesto propojeni v hlubokém transu z hudby.
Od prvního songu až do konce koncertu to bylo bezchybné vystoupení, každý jeho aspekt byl precizně vyladěný a dotažený. Byl to neuvěřitelný koncert, skvělý a vzrušující zážitek, který dal zapomenout na svět tam venku.
Dry Cleaning, Support: Dead Finks
Futurum, Praha
25. březen 2023
Hodnocení: 95 %
